Košíkáře Pavla Bureše řemeslu naučil Košičár
Koše do lesa na houby, na pole na brambory i na řepu, košíky na nákup nebo jako ošatky na stůl, to všechno umí brzy na jaře uplést Pavel Bureš ze Svratky. Z vrbového proutí plete od mládí, po svatbě se ale techniku přiučil od maďarského Slováka, který se na Vysočinu přiženil.
„Já už jsem předtím něco umotal, ale on mě to naučil pořádně,“ vzpomíná Pavel Bureš. „Jmenoval se Košičár a byl ze Šaľy. Tam měli továrnu na proutěný nábytek. Formani s vozama jim vozili proutí od Dunaje, bylo tři metry dlouhý a narostlo dvakrát za rok. Když tady pak viděl moje proutí, tak volal, ať z toho udělám otépky, že z toho plést nebude. To víte, na Vysočině to nenaroste, jako tam,“ směje se košíkář.
V dílně má rozpracovaný jeden z větších košů, který se bude pozdějším majitelům hodit na pole na řepu nebo brambory, ale i do domu na dřevo ke kamnům. Na tyto pracovní koše používá Pavel Bureš neloupané proutky různých barev, které kombinuje. Kdyby šlo o jemnější práci, menší košík nebo ošatku, uměl by i košík z loupaného proutí. „To jsou na to takový trháky a vám pak zbude holý dřevo. To se pak ještě voskuje včelím voskem,“ říká košíkář zasvěceně.
Pracovních košů má ale nejvíce. Těm nechává na dně dřevěný kříž, který koš zpevní a díky němuž tolik nevadí, že se dno ušpiní nebo provlhne. Začíná se silnějšími pruty, které se proříznou uprostřed a do nich se vloží vedle sebe další, z těch potom vzniká pevné dno. K vypletenému dnu se přidají osnovy, počet spodních prutů i osnov záleží na velikosti koše. Spodek koše se oplete lemem a pak už se pokračuje nahoru. Aby koš držel tvar, vyztužuje se kovovým kruhem a také se po stranách musí přeměřovat výška opletení. Nakonec se opletení stluče dolů, aby byly mezery co nejmenší, a končí se opět pevným lemem. „Malý koš udělám za hodinu, ale je spousta práce i se samotným proutím. Ty velké potřebují nejmíň čtyři hodiny,“ zamýšlí se budoucí důchodce.
Do řemesla se nikomu moc nechce
Následníka v řemesle zatím nenašel. Příčinu vidí Pavel Bureš nejspíš v pohodlnosti: „Naučil jsem to už hodně lidí, ale nikdo to nedělá. Nikomu se nechce, všichni by dneska radši seděli u počítače.“ Zato on sám nepřestává vyrábět – když na konci jara přestane sezóna vrbových proutků, začíná vyrábět drátěné košíky. Buď z ohýbaného drátu, nebo z pletených ok. Umí i drátěné ošatky ve tvaru slípek, ptačí krmítka, mašlovačky z husího peří, košťata i pomlázky.
A co by si přál do důchodu? „Hlavně zdraví. Ono to s ním už není moc ideální v mým věku, bude mně třiašedesát,“ přiznává a dodává: „Hlavně, abych byl zdravej a mohl lidem ještě dělat radost.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
