Když se vrátil, vážil 47 kilo. Dcera připomíná osud učitele Jaroslava Sýkory, který přežil lágry Osvětim a Buchenwald

Později se dozvěděla, že učitel, sokol a hasič Jaroslav Sýkora strávil čtyři a půl roku v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald. Přežil a vrátil se domů, ale o svých zážitcích nejprve mlčel. „Mnoho lidí o tom nechtělo vůbec mluvit. Ale po tatínkovi to právě chtěli, on potom chodil na různé přednášky, aby o tom vyprávěl,“ vzpomíná Marie Žilová. K tatínkovi se na jeho přednáškách připojila, až když byla větší, a mohla to, co se mu stalo, lépe pochopit.

Jaroslav Sýkora byl zatčen s celou ilegální protifašistickou buňkou v lednu roku 1941. Jeho vzpomínky a zápisky zachycují každodenní realitu tábora, všechna data, jména spoluvězňů, transporty do Lipska, Drážďan, Bayereuthu, a nakonec i do táborů smrti: „Při nejtěžší tělesné práci obdrželi vězňové 350 gramů chleba. V roce 1944 a 45 už jen 250 gramů. Zajatci dostávali často jenom 100 gramů chleba. To znamená jeden takovýhle kousíček,“ ukazuje paní Žilová, která si na přednášky nosí na ukázku odvážené potraviny a nádoby, ze kterých se jedlo.

Přednášky doplňují i fotografie dobových míst a událostí. Rodina mu během války posílala balíky, které mu pomohly přežít — dohromady by vážily jako 16 pytlů obilí. Deník z roku 1945, který je pro paní Marii největším pokladem spolu se zlatým snubním prstýnkem, který se otci podařilo před Němci ukrývat až do osvobození, končí návratem domů. Starší bratři paní Marie tatínka ani poznat nemohli: „Na silnici u sokolovny si hrála skupina dětí. Mezi nimi i můj Mirek. Když jsem byl zatčen, byly mu tři roky. Proto ani svého otce v pruhovaném oblečení nepoznal. …Dvanáctiletý Jaroslav přeskočil nízký plot, aby byl na silnici dřív…. To byl můj nejkrásnější zážitek za moje dlouhé odloučení. Nebudu o tom psát, to se musí prožít," píše Jaroslav Sýkora o svém návratu.

Paní Marie Žilová se narodila až po válce. „Jaroslav si přál vychovat ještě jedno dítě a v roce 1946 jsem se narodila já. V lágru si s kamarády slíbili, že budeme pro ně připomínkou za ty nevinné děti, které viděli jít do plynu.“ I po letech pro ni zůstává čtení otcových zápisků náročné. „To je těžký i teď. To není jednoduchý. Vždycky se v půl větě třeba musím nadechnout a znovu pokračovat.“