Každá jizva občas svědí. Platí to o těch na těle i na duši, říká hasičský psycholog

Hasičský psycholog má tři hlavní úkoly: pomáhat při výběru nových členů sboru, chystat školení a radit stávajícím členům a také vyjíždět do terénu k mimořádným událostem. „Já vlastně nesloužím pohotovosti, nemám se s kým střídat. Tak jsem k dispozici vlastně kdykoliv. Jsou ale okamžiky, kdy jsem na dovolené nebo prostě mimo Vysočinu, a to mě třeba zastupuje někdo z kolegů z jiného kraje. Také mezi kolegy mám tým proškolených hasičů, kteří mě můžou zastoupit,“ představil svoji práci psycholog.

Nejtěžší jsou tragédie, při nichž zemře dítě

Pro každého člověka je noční můrou jiný zážitek. Co ale bývá obecně nejtěžší při práci hasičů? „Dá se mezi těžkými situacemi, do kterých se hasiči dostávají, vypíchnout, že asi největší následky má tragédie, při které zemře dítě. Mezi hasiči pořádáme kurzy první psychické pomoci a učíme, s jakými reakcemi na stres se mohou setkat. A to nejen u ostatních, ale i u sebe. Děláme i modelové situace, třeba jak mluvit s maminkou, které právě při nehodě zemřelo dítě.“

Srovnat jizvu na těle a na duši podle Průži nejde. Vždy záleží na hloubce zranění. „Každá jizva ale občas zasvědí.“

O přítomnosti psychologa u zásahu rozhoduje velitel

Jiří František Průža se do terénu dostane, když si to vyžádá velitel zásahu. „Když mi zvoní mobil a potřebují mě do terénu, tak si uvědomím, že se někomu výrazně změnil život a že mě někdo potřebuje. Proškolené kolegové zvládnou jednodušší případy sami, když volá operační středisko mě, vím, že to nebude nic jednoduchého.“

„Na místě je pro mě důležitý velitel zásahu, kterého se vyptám, co se stalo, kdo ke komu patří, a s přihlédnutím k profesní intuici určím, komu je třeba se nejdříve věnovat. Může se jednat o mluvení, poslouchání i konání. Někdy dokonce i o mlčení. Vydržet s někým desítky minut mlčet je náročné, ale dá se tak dojít k výsledku. Stresem zasažený člověk pracuje sám v sobě a já ho jen doprovázím,“ podělil se o zkušenosti hasičský psycholog.

Zapomenout na tragédie pomáhají hasičům koníčky

O prožitých stresových situacích hasiči často mluví mezi sebou. Někteří mají i vstřícné partnery a mohou vše probrat doma. „Alkohol, i když se to říká, s vyrovnáním stresu příliš nepomáhá. Je to jedna z tradovaných lží. Je to krátkodobé a neúčinné. My psychologové doporučujeme každému pěstovat různé koníčky a k nim se uchýlit po nějakém těžkém zážitku.“ Hasiči se při své práci musí udržovat ve formě, a tak často volí adrenalinové sporty. „Vybít nahromaděný stres sportem je ideální. Jízda na kole, na lyžích, plavání i adrenalinové sporty. Když při sportu vyplavený adrenalin dobře spálíte, uvolní se endorfin, a to je to co potřebujeme,“ řekl Průža.

Půl roku s kontingentem v Afghánistánu

Mezi prací řadového hasiče a hasičského psychologa si Jiří František Průža vyzkoušel také živit se jako voják z povolání. A dostal se i do ostrého nasazení. „Příprava vojáka na zahraniční misi trvá zhruba rok. V tu dobu se člověk připraví na to, že ho čekají nebezpečné situace a že může jít i o život. Potom nejlépe šest měsíců funguje v plném nasazení. Americká armáda posílá na mise vojáky i na víc než rok, a při tak dlouhé době v terénu vzrůstá možnost depresí.“

„V bojovém nasazení se život smrskne na dvě věci žít a přežít. Na to se člověk přizpůsobí poměrně rychle, naopak v bezpečí doma na člověka najednou padnou povinnosti, které v boji řešit nemusel. Jestli zaplatí hypotéku, jestli mu protéká odpad v koupelně, jestli nezatéká do domu děravou střechou. To se po návratu na vojáky navalí a je potřeba nějaký čas, aby si opět zvykli. Ideální adaptace je tři měsíce, ale může trvat i déle než rok,“ uvedl psycholog.

„Vojenský život je hodně o cestování. Moc jsem nebyl doma. A tak když jsem se dozvěděl, že na Vysočině hledají psychologa ke krajskému sboru hasičů, tak jsem se přihlásil do výběrového řízení.“ Psychologové jsou u všech krajských hasičských sborů, první místa byla obsazována od roku 2002.

Na výjimečné zásahy si hasiči dobře pamatují

„Hasiči, když projíždějí krajem, tak se jim vybavuje, kde hořelo, kde byl nějaký zajímavý zásah, protože ty naše zážitky procházejí všemi smysly a jsou dosti hluboké. Já když někudy projíždím, vybavím si kdo byl u zásahu, a o co se tehdy jednalo. Jakmile přejedu dál, dokážu si zase vzpomínky zbavit.“

Psycholog vysočinských hasičů Jiří František Průža tvrdí, že kdo se dozví o jeho profesi, bývá jí zaujat. Kdo pak zjistí, co všechno obnáší, už většinou nezávidí.