K muzice přišel Dalibor Michek jak slepý k houslím a stejně je z něj nakonec varhanář
Dalibor Michek začínal jako hobojista v jihlavském Horáckém divadle. Už tam přičichl k varhanám a zjistil, že opravovat je a později i restaurovat, je to co chce dělat. Jeho šikovnýma rukama prošly i varhany v kostele svatého Jakuba Staršího v Osové Bítýšce. Právě ony letos vyhrály krajskou anketu Zlatá jeřabina za péči o kulturní dědictví.
Když mladý Dalibor Michek v sedmdesátých letech minulého století přemýšlel, čím bude, neměl to lehké. V rodině s nálepkou politicky nepřijatelných moc na výběr nebylo. „Táta mi říkal: Podívej se, jediný místo, kde mám známý, a kde by se to dalo, je konzervatoř. Takže se milej hochu nauč noty a na něco hrát, anebo půjdeš do dolů, tak si vyber?“ vzpomíná po letech Dalibor Michek. „V dolech tma a vlhko, takže bylo dost dobré se nějakou tu notu naučit, což se ba i stalo, takže jsem nakonec vystudoval i akademii v Brně,“ dodává. Zajímavé je, že do té doby, než nastoupil na konzervatoř, na žádný nástroj nehrál.
První varhanářskou dílnu jsem měl už v divadle
Po škole pak Dalibor Michek nastoupil do orchestru Horáckého divadla v Jihlavě. Sám říká, že čekal na lepší příležitost. Když přišla, tak už o ni paradoxně neměl zájem. Jeho profesní život se totiž začal ubírat úplně jiným směrem. Může za to jeho kolega z orchestru, který ho jednou poprosil o pomoc při ladění. „Tak jsem mu držel klávesy, a potom jsem tomu propadl velmi hluboko, potom už jsem ani nechtěl hrát ten hoboj, chtěl jsem dělat varhany,“ říká muzikant a dnes vyhlášený varhanář. První dílnu měl už v divadle. Později si ji zřídil v Puklicích a hned po roce 1989 se do restaurování varhan pustil naplno ve Studénkách, kde žije dodnes.
Dozvěděl jsem se, že se ten nástroj má bourat a tak do mě trošinku vjel mruk
Dalibor Michek už restauroval pěknou řádku vzácných nástrojů. Jedním z nich jsou i varhany v Osové Bítýšce, které letos vyhrály anketu Zlatá jeřabina. „Vím, že jsem se nějak dověděl, že se ten nástroj má bourat, a tak do mě trošinku vjel mruk,“ říká varhanář. Dopadlo to ale dobře a varhanám z dílny Františka Svítila mladšího z roku 1872 se dostalo té nejlepší péče. „Bylo to ve velmi špatném stavu. Je to kombinace činnosti červotoče a člověka, takže velice mnoho věcí bylo třeba napouštět pryskyřicí, aby vůbec mohly ještě fungovat dál. Mnohé dřevěné píšťaly byly už nezachranitelné,“ popisuje Dalibor Michek.
Javorové dřevo má červotoč rád, a když ho někdo obalí naklíženými novinami, tak si lebedí
Píšťaly těchto varhan byly totiž vyrobené i z javorového dřeva, které má kvůli vysokému obsahu cukru červotoč obzvlášť rád. „A když mu ještě někdo zpříjemní život tím, že obalí píšťaly naklíženými novinami, tak to si červotoč lebedí, protože on klih taky rád,“ říká varhanář. Dnes jsou více než třetina dřevěných píšťal restaurátorské kopie,“ dodává.
Zajdu si poslechnout varhany, vypít kafe s panem farářem a dát řeč s panem starostou
Dalibor Michek byl samozřejmě i u prvního koncertu restaurovaných varhan v Osové Bítýšce. „Já jsem předpokládal, že to bude hrát výborně a výborně to také hraje. Samozřejmě se tam rád vracím, když je tam nějaký koncert. Zajdu si poslechnout a vypít kafe s panem farářem a dát řeč s panem starostou. Vždyť tohleto je ten život,“ říká a je vidět, že Dalibora Michka práce baví.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.