Jihlavská lékařka nechtěla zažívat každodenní stereotyp, proto odjela pracovat do Rwandy

Humanitární organizace Lékaři bez hranic
Humanitární organizace Lékaři bez hranic

Co získá lékař, který deset měsíců působí s Lékaři bez hranic ve Rwandě? „Pokoru,“ odpověděla bez přemýšlení Romana Kumštarová v Dobrém dopoledni. „Když porovnáte naše možnosti, náš život, nemocnice tady v Evropě, tak jedině pokoru a skromnost. Vidíte, jak tam lidé žijí a přijímají to. Nestěžují si, a jak jsou tady lidi zhýčkaní a netrpěliví,“ smutně se usmívala jihlavská infektoložka.

K týmu Lékařů bez hranic se připojila před deseti lety, když dokončila svoji druhou odbornou atestaci. „Tehdy na mě padla taková deprese, že už jenom budu pořád chodit do práce, ráno tam a večer zpět. Řekla jsem si, že je škoda, když nemám děti, nemám rodinu, tohle podstupovat. Nemůžu říct, že bych chtěla zachraňovat lidi, spíš to byla touha po změně, zkusit si něco jiného a využít při tom znalostí, které mám.“

Potřetí se bála odmítnout, aby si nemysleli, že je vybíravá

Namlouvání s organizací bylo podle Romany Kumštarové složité. Na Lékaře bez hranic ji nasměroval kamarád, který s touto organizací byl v Africe. Nejdříve kontaktovala pařížskou centrálu, ale od té žádnou umístěnku nezískala. Po nějaké době se tedy obrátila na vídeňské pracoviště, pod které tehdy spadala Česká republika.

Dostala dvě nabídky, které odmítla. „Obě byly do Afriky, jedno bylo očkování, to mi přišlo dost fádní, a že by mi to moc nedalo. Druhá byla péče o podvyživené děti, to bylo zajímavé, jenže já nejsem pediatr a zkrátka jsem se toho bála. Pak jsem zase měla strach, že si budou myslet, že jsem vybíravá. Pak přišla třetí nabídka, která se mi zamlouvala. Práce ve zdravotních centrech na venkově, práce s lidmi, týkalo se to infekčních nemocí. A poskytování bazální lékařské péče.“

Rwanďané jsou uzavření

V jihlavské nemocnici si domluvila neplacené volno, vyřídila potřebné formality a absolvovala dva přípravné týdenní kurzy. Jeden v Oslu, další v Bruselu. „To bylo zhruba dva měsíce před odjezdem. Byly to psychohry, teambuildingy, modelové situace, jak bychom se zachovali. To nás natáčeli a pak jsme vše společně probírali,“ vzpomíná Romana Kumštarová.

Začátek byl pro ni těžký. Bojovala s jazykovou bariérou a jiným prostředím. „Rwanďané jsou uzavření, tak na mě působili. Není divu, když zažili genocidu. Byla jsem tam dvanáct let po těchto událostech. Vyprávěli nám, jak se mezi sebou vraždili sousedé. Dokonce ještě v roce 2006, jeden den v týdnu místní lidé, kteří s námi pracovali, nechodili do práce. To se konala takzvaná Gačača, to byly tribunály, kde se řešily zločiny z genocidy. Lidé se jí povinně museli účastnit,“ vypráví jihlavská lékařka.

Stačila obyčejná malárie a byla jsem šťastná

Rwanda je stát v centrální Africe a je prý krásná. „Říká se jí země tisíce kopců a tisíce jezer. Je zelená, není vyprahlá. Do zdravotních středisek jsme vyjížděli z města Ruhengery, které je 1500 metrů nad mořem, klima bylo příjemné. Vystačila jsem si s tričkem, kraťasy, riflemi a flísovou mikinou. Člověk si uvědomí, že k životu stačí opravdu málo,“ usmívá se Romana Kumštarová.

„Ze začátku stačila obyčejná malárie, a byla jsem šťastná, že ji vidím. No, a když jsem poprvé pod mikroskopem viděla schistosomu? To se nedá ani popsat,“ vyprávěla v Dobrém dopoledni Romana Kumštarová.