Jedna z nejvýše položených trvalkových školek u nás je v Pravíkově. Rostlinky jsou tam otužilé

11. květen 2026

Trvalky, nebo také odborně pereny, jsou rostliny vytrvalé, které není třeba sázet každou sezónu znovu a znovu. I trvalka ale potřebuje péči a každá se nehodí na každé místo. Své o tom vědí v trvalkové školce v Pravíkově na Pelhřimovsku.

Manželé Hofrovi si pozemek v Pravíkově pořídili poté, co cítili jako povinnost vracet po kůrovcové kalamitě do českých lesů stromy. Prioritou tedy byla lesní školka. Ta trvalková přišla vzápětí.

To, že pravíkovská školka leží asi 350 metrů nad mořem, bylo zajímavým bonusem. „Jsme možná úplně nejvýše položená školka v České republice,“ říká Martina Hofrová. „U nás mají trvalky macešskou výchovu. Chceme, aby byly otužilé z Vysočiny, odolné, aby přežily zimu v přirozených podmínkách,“ dodává.

Trvalková školka je rozdělená na části podle budoucího umístění rostlin. Ty pak mohou zdobit jak okolí jezírek a stinná místa pod stromy, tak slunečné skalky. „My jim musíme aspoň částečně to prostředí simulovat,“ říká Martina Hofrová.

Za pravdu jí dávají stínící plachty nebo zavlažovací hadice. „Automatické závlahy z vlastního rybníka,“ dodává. Jednotlivé rostlinky jsou pak umístěné v květináčcích a jejich kořeny prostupují přes plachty.

Osázení zahrady trvalkami je nejlepší svěřit do rukou odborníků, nebo se alespoň poradit a předem znát potřeby a vlastnosti rostlin. „Trend je teď takový, a hodně se o tom debatuje, že se lidé snaží, aby ty výsadby byly co nejrychleji krásné. Hodně to zahustit. Za rok za dva ale zjistíte, že musíte ty rostliny dělit,“ říká Martina Hofrová s tím, že ona doporučuje respektovat přirozený růst. „Svůj prostor si rostlina udělá, ona sama ví, kam růst,“ dodává.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.