Jeden den Františka Čachotského povýšili, druhý vyhodili z armády. Následky začátku roku 1969 nesla rodina dlouhá léta

20. srpen 2018
Srpen 1968 v Hradci Králové - tanky mířící do Havlíčkovy ulice

21. srpen roku 1968 převrátil životy mnoha rodinám. Příběh, který dnes svým vnukům vypráví Jiřina Čachotská, také začíná v šedesátých letech.

Její manžel František Čachotský sloužil od roku 1961 v Československé armádě. Jako voják prožil i invazi spojeneckých vojsk.

„Toho 21. srpna, myslím, že to byl zrovna čtvrtek, jsme byli u rodičů na Hodonínsku. Tehdy se tam chystaly hody. Ale protože nastala tak strašná chvíle, tak se rozhodlo, že hody nebudou, že se sice postaví májka, ale všechno bude v klidu,“ začíná své vyprávění Jiřina Čachotská z Jihlavy. To, co tehdy zažila, se jí navždy vrylo do paměti a dodnes má při vzpomínkách slzy v očích. „Když jsme vycházeli z kostela, tak přes tu moji rodnou ves zrovna projížděla kolona tanků. Lidi stáli u silnice. Někteří chlapi si dali odvahu a začali hrozit. No, a ten jeden tank začal obracet lauf na tu stranu, kde jsme stáli my,“ vzpomíná. V tu chvíli prý všichni ztuhli a nebyli schopní pohybu. Tanky naštěstí odjely.

Z Moravy jsme jeli do Jihlavy celý den

Jako voják František Čachotský hned telefonoval do jihlavských kasáren. Velitel mu říkal, že jezdit nemusí. Měl příkaz nestahovat vojáky do kasáren. Františku Čachotskému to ale nedalo, a i s rodinou se zpět do Jihlavy vydal. Tehdy ještě neměli své auto, a tak je vezl otec Jiřiny Čachotské. „My jsme to jeli celý den. Děti byly unavené, my jsme byli unavení,“ vzpomíná na dlouho cestu, od které je mnozí odrazovali, Jiřina Čachotská.

Ve Svazu Česko-slovensko sovětského přátelství už František Čachotský být nechtěl

Kasárny už byly v té době obsazené a vojáci se museli podřídit rozkazům. „Nesměli nic dělat, nesměli protestovat, nesměli nic. Ale ti mladí kluci, nám bylo tehdy dvacet osm, třicet roků, ti to dávali najevo,“ říká Jiřina Čachotská. Sama ví, o čem mluví, protože její manžel své názory také neskrýval. „Na nějakém velkém shromáždění řekl, že on určitě, a že vyzývá i ty ostatní, aby vystoupili z SČSP. Když nás okupují, když nás přepadli, že se to neslučuje s jeho přesvědčením,“ říká. Zkratka patřila Svazu česko-slovensko sovětského přátelství. Věci pak dostaly rychlý spád a kuriózní na tom je i to, že František Čachotský právě dostal povýšení na majora. Místo něj přišel nucený odchod z armády.

Pro člověka s politickým škraloupem nebyla ani práce kopáče

O práci brzy přišla i Jiřina Čachotská a oba hledali novou. „Neměli jsme peníze, kdyby nám nepomohli rodiče, tak jsme asi umřeli hlady,“ říká dnes s povzdechem. I tehdy se ale našli rozumní lidé, kterým šlo především o to, jak člověk pracuje, a ne, jaký má politický škraloup. „Někdo mu řekl, aby to zkusil v OPP. Tehdy tam byl nově ředitelem pan Kobliha. Díky panu Koblihovi dostal zaměstnání,“ vzpomíná Jiřina Čachotská na člověka, kterého si dodnes váží.

Po dvaceti letech přišlo odškodné ve výši jednoho platu

Po revoluci v roce 1989 se František Čachotský toužil vrátit do armády. Kvůli jeho zdravotnímu stavu mu to ale lékař nedoporučil. Krátký čas do své smrti pracoval na vojenské správě. V rámci rehabilitace byl František Čachotský povýšen do hodnosti podplukovníka. „Dostali jsme takové rehabilitační osvědčení a odstupné ve výši dva tisíce dvě stě korun. Jednoměsíční tehdejší plat,“ dodává Jiřina Čachotská.