Hudba ze zapadlých vesnic: Novinky z Afriky

Pětkrát do týdne, až do božího rána, vystupuje už léta v hlavním městě Nigeru početná kapela Tal National. Za vysílením odpadlé naskakují, i během skladby, okamžitě čerstvé posily. Jako v hokeji ze střídačky. Zůstává jen kapelník: místní soudce Hamadal Issouf Moumin, zkráceně Almeida.

Abyste si takovou dobu udrželi pozornost publika, musíte mít v zásobě stovky skladeb nebo hrát čímsi unikátní hudbu. Což je i případ v současnosti asi nejpopulárnější kapely v pouštním státě Nigeru. Vkládá do své dravé, intenzitou přetékající hudby složité rytmy národa Hausů, kytarové figury Šongajů a tuarežské pouštní blues. Přidali také afrobeat, senegalský mbalax nebo higlife. Zkrátka fantastický hudební hybrid přizpůsobivý okamžitým proměnám a improvizacím: hudebníků i zpěváků. Proto mohou vystupovat večer co večer a se skladbami si libovolně pohrávat a posluchače to nepřestává bavit.

„Naší hudbě říkáme trad-moderna. Kombinujeme totiž tradiční skladby s vlastními a staré nástroje s moderními,“ vysvětlil Almeida tajemství úspěchu Tal National, které založil v roce 2000 a skládá pro něho většinu repertoáru.

Na třetím albu Tantabara, opět vydaném u prestižního britského labelu Fact Cat, se ručička měřáků taneční intenzity posunula ještě víc do červených čísel, protože Almeida propadl punku a tuarežskému rocku. 

Je těžké být někým jiným než sám sebou. Staré malijské přísloví vlastně definuje tvorbu zpěvačky Fatoumaty Diwara, v jejíž hudbě se snoubí těsný vztah k tradicím kraje Wassoulou, zkušenosti načerpané životem v Paříži, herecká kariéra a společenský aktivismus. Zpěvaččin debut z roku 2011 provázelo přesvědčení, že její písně žhnou, až málem svítí. Pod producentská křídla si ji tehdy vzal Nick Gold z labelu World Circuit.

„Zpíváš v jazyce Bambara, Wassoulou máš v sobě a toužíš po něm, ale odstřihnout se od Evropy už nedokážeš, takže proč se pro jedno vzdávat druhého když to lze citlivě zkombinovat,“ poradil Fatoumatě.

O novém albu Fenfo  zpěvačka řekla: „Toužila jsem po moderním zvuku, protože to je svět, ve kterém žiji. Považuji se za tradicionalistku, chci ale také experimentovat. Držím se svých kořenů, ale sděluji je jiným způsobem. Album vyjadřuje, jak se cítím, jak chci znít a kdo jsem.“

Singlovou skladbu Nterini (My Love) doprovází videoklip, na kterém se podílela významná etiopská fotografka a afro-futuristická umělkyně Aïda Muluneh. V dojemném příběhu se odráží globální migrační krize a sledujeme v něm mladého muže, nuceného opustit svou lásku a rodinu.

Po vydání přelomového alba Remain In The Light, oslnivě proteklého vzrušivě střemhlavými africkými rytmy a inspirací Fely Kutiho, v roce 1983 nikdo nepochyboval, že na skupinu Talking Heads vedenou Davidem Byrnem, slovy Jorge Luis Borgese, číhá věčnost. Pro mladou beninskou zpěvačku Angelique Kidjo se album tehdy stalo prvním zásadním kontaktem se západní hudbou.  Tři roky po jeho vydání přijela do Paříže, kam utekla před beninskou komunistickou diktaturou, a každého překvapila osobním poznatkem: „Klidně Talking Heads říkejte rocková kapela, já tam ale slyším africké rytmy.“

Rozhodnutí Angelique Kidjo převzít ikonické album po svém a zdůraznit jeho africkou složku, není tedy ze strany zpěvačky unáhlenost ani rozmar, nýbrž logický krok. Producent Jeff Bhasker (Kanye West, Mark Ronson) se zprvu prý zdráhal na spolupráci přistoupit, přece jenom se tím ocitl hodně mimo své území, nakonec k pokračování původního dialogu mezi africkou a americkou hudbou nejen svolil, sám přišel s tím, aby se album posunulo ještě víc do Afriky.

Angelique Kidjo zpívá vedle angličtiny v mnoha afrických jazycích a změn s ohledem na nelehkou dobu doznaly také texty. „Připadáme si v dnešním světě jako Černí Panteři a když jsme nuceni poslouchat Trumpovi komentáře o ‚shithole countries‘ nezbývá než reagovat,“ řekl Jeff Bhasker, mimochodem napůl Ind, napůl Američan. Třeba verzí skladby Born Under Punche: nově zprávě o korupci zuřící všude okolo nás jako požár, který jsme sami svou netečností pomohli rozdmýchat.

Žádné pouštní blues, ale hudba z malijského regionu Gao a na tom zpívající kytarista Sidi Touré trvá. S espritem Sahelu sice není v těsném klinči, tranzovní styl takamba ženoucí značnou část skladeb ale bluesový krok v rytmu velbloudí karavany rozhodně nepřipomíná, ledaže by ji někdo splašil. Toubalbero, nejrockovější album své kariéry, Sidi Touré postavil na kombinaci kytar a loutny ngoni a na rozdíl od předešlých nahrávek už tolik nereflektuje válku a neštěstí, která sever Mali postihla. Chválí předky a jejich moudrost a ve skladbě Heyyeya oslavuje krásu manželství.