Hudba ze zapadlých vesnic: Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – září 2018

Galicii, severozápad Španělska a katedrálu v Santiago de Compostelo, objevili kdysi pro svět irští The Chieftains. Osvětová povědomost o konci svatojakubské pouti ale Galicii na dost dlouho držela v pasti: tady žili a dosud hrají Keltové, začalo se říkat. Pak na scénu vstoupila do hola ostříhaná zpěvačka a hudebnice Mercedes Peón, zabušila do tamburíny, zaječela, jakoby ji na nože brali a nebylo pochyb: jednoznačnosti galicijského keltství odzvonilo.

Hudba ze zapadlých vesnic: Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – srpen 2018

• Upravit
• Smazat

Pořad Hudba ze zapadlých vesnic vám každý měsíc přináší novinky ze scény world music a folku. V srpnovém vydání uslyšíte americké trio Khruangbin, legendární senegalskou skupinu Toure Kunda společně s Carlosem Santanou a indickou zpěvačku Manika Kaur.

Pandereitas, jak se tamním ženám s tamburínami říká, měly daleko blíž k Africe než k Irsku. Jejich křičivý sborový zpěv zase k finským divoženkám ze skupiny Värttinä. Tradice z Costa da Morte  (Pobřeží smrti) proslavila Mercedes po celém světě v naprosto svérázných, často až odvážně avantgardních úpravách, aniž by jim ubrala na duchu.

Na pátém albu nicméně od tradic ustupuje, i když je má stále na dohled.  Deixaas představuje její nejkaleidoskopičtější dílo, silně ovlivněné industriálním zvukem loděnice v přístavním městě Ferrolu. Mercedes se na albu zamýšlí nad otázkami genderu, národní identity a rolí, jakou v našem životě hraje jazyk, kdy inspiraci čerpá z románů galicijské spisovatelky Maríe Reimóndez nebo španělského transgender filosofa Paula Preciada.

„Hudba je abstrakce a abstrakce vám dává svobodu,“ tvrdí jednapadesátiletá Mercedes Peón, nadále naprosté zjevení galicijské hudby. Na skladbě několika skladbách s ní spolupracují: dvě podobně naladěné hudebnice Ana Fernández a Mónica de Nut.

Doufejme v jejich návrat, ale připravme se na nejhorší: z jakoby pragmatického přemýšlení manželek portugalských námořníků z 19. století nevyčteme, že v tu chvíli pro samé slzy ani neviděly a když lodě zmizely za obzorem, pustily se do zpěvu písní smutných až běda. Začalo se jim říkat fado, zjednodušeně přeloženo osud, jinak také spontánní poezie lidského srdce. „Fado je naše blues, písničky naplněné bolestí, smutkem, steskem po lásce, odloučení  a nekonečném moři,“ vysvětlovala  zpěvačka Mariza, která do zapomnění propadlé  písně fado před dvaceti lety představila celému světu.

Tradiční pojetí za doprovodu portugalské kytary pro ni nikdy nepředstavovalo nepřekročitelné pravidlo: doprovod písní postupně obohatila o perkuse, vkusný popový nádech a oslovila současné autory.

Nové album pojmenovala po sobě Mariza, pojala daleko tradičnější než to předešlé a znovu se opřela o zkušenosti producenta a klavíristy Javiera Limona. Píseň Quem Me Dera pro Marizu napsal romanticky založený skladatel Matias Damásio z Angoly.

Norma Waterson, příští rok osmdesátiletá legenda anglického folku, vstala v roce 2010 hrobníkovi z lopaty. Po tříměsíčním kómatu se znovu za nezměrné péče manžela, o nic menšího velikána Martina Carthy, učila chodit, mluvit a žít plnohodnotným životem. Jejich dcera Eliza Carthy pak čekala na správný okamžik, až matka nabere síly a budou moc spolu natočit album. Anchor, vznikalo v kostele yorskhirském městečku Robin Hood's Bay a slova k vám jeho popisu nestačí.  Norma s Elizou na něm zpívají tradiční i převzaté skladby od Toma Waitse, Johnyho Cashe nebo KT Turnstall.

Britská písničkářka Laura Marling se v pouhých sedmnácti letech dostala v roce 2008 do zvláštní situace: neofolková vlna, kam patřili také Mumford & Sons, ji vynesla do popředí a neinformovaní publicisté písničkářku řadili mezi anglické folkaře. V magazínu NME Lauru dokonce označili za největší cool osobnost anglického folku. „To jsou folkaři asi jako že můj pes je trojitý komunistický agent,“ napsala zasvěcená publicistka Alex Henney a přidala se na stranu z tradic vycházejících anglických folkařů, kteří ten povyk sledovali se značnou nevolí.  Čas později hrany obrousil, každá strana si šla po svém a Laura za svá křehká, akustice a tichu stranící alba získávala jednu cenu za druhou, včetně nominací na Mercury Prize a Grammy. Mezitím se odstěhovala do Spojených států, kde hodlala najít klid.

Po návratu v ústraní pracovala na projektu LUMP, hudbě naprosto odlišné od všeho co kdy nabídla. S producentem Mikem Lindsayem ze skupiny Tunng totiž obrátila pozornost k experimentální elektronice a surrealistické poezii. Pro ni osobně něčem naprosto neslýchaném. Na obal půlhodinového alba dokonce odmítla dát své jméno a uvedla ho pod názvem, který má sice v češtině kouzelnou konotaci, kdy myslíme na umělecké lumpačení, nicméně v angličtině se jedná o nonsens, vymyšlený její šestiletou kmotřenkou.

Skladba Curse Of The Contemporary shrnuje jádro alba LUMP a nelamte si hlavu s tím, proč ve videoklipu skáče zrzavý yetti. Vysvětlení nepodala ani Laura a z textu pochopíte, že s tou Kalifornií to všechno myslí spíš ironicky, takže snad proto yetti. „Pokud se budete v Kalifornii nudit, jsem si jistá, že nejsem první, kdo vás varoval,“ zpívá s pořádnou dávkou cynismu Laura.