Hudba ze zapadlých vesnic: Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – květen 2019

Můžete se samozřejmě ptát, co na tom bájném anatolském psychedelickém rocku bylo tak převratného, ovšem ta samá otázka by mohla směřovat k anglickému folkrocku nebo celtic rocku.

Asi takhle: v 60. letech mělo spojení tradiční hudby s rockem obecně náboj hudební revoluce, nic podobného předtím neexistovalo. V případě turecké psychedelie neboli anatolského rocku se pak bavíme o propojení tradic se západním rockem a politikou navrch. Poloostrov Anatolie, jinak Malá Asie, s tamními náboženskými a národnostními menšinami, včetně pronásledovaných Kurdů a Alevitů, v jejichž šíitské islámské víře se mísí kacířský súfismus a východní křesťanství, byl ze strany Turecka vždy vystavován těm nejtvrdším zkouškám. Třeba pro svobodomyslnou hudbu kurdských minstrelů dengbêjů nebo alevitských bardů ashiků, tvořících dodnes základ identity anatolské kultury. Odbojná Anatolie zůstává turecké vládě trnem v oku dodnes a hlásit se k tamním kultuře a odkazu 60. let není pro hudebníky jen tak jednoduché. Vládní cenzoři totiž nikdy nespí.

Zpěvák a kytarista Umut Adan to má zjednodušené: žije v Itálii a přímá odveta mu nehrozí; může se tedy svobodně hlásit k odkazu 60. let a jeho největším rockovým hvězdám, jaké svého času představovali legendární  Erkin Koray, Muhlis Akarsu nebo Cem Karaca.

Umut Adan se sice vrací původnímu zvuku, ale nelze ho považovat za pouhého revivalistu.  S producentem Marcem Fasolo si v londýnském studiu pohlídali, aby do skladeb alba Bahar (Jaro) dostali vlastní vklady a čerstvá prohlášení o stavu občanských práv v Turecku, aniž by museli používat starý anatolský trik: milostnými písněmi maskovat politickou angažovanost.

AKA Trio: tři národnosti, tři odlišné příběhy a tři nástroje navzdory kulturní odlišnosti tvořící pevný svazek, dá-li se tak nazvat hudba magnetizující posluchače svou dostředivostí. Italský kytarista Antonio Forcione, senegalský hráč na koru Seckou Keita a brazilský perkusista Adriano Adewale navíc naznačují, že dnes už nestačí jen „nahnat několik lidí do jedné místnosti a počkat si co z toho vznikne“, což byla kdysi oblíbená formule autorů mnohých fúzí, nejsilnějším impulsem se pro ně stává cestování za inspirací.

Například Antonio Forcione se jednoho dne prostě sebral a vyjel do Afriky hledat alternativu k hudbě, jaké se dosud věnoval. Po návratu, v roce 2012, natočil album Sketches Of Africa, na kterém hrál a zpíval Seckou Keita a když se Forcione seznámil s famózním Adrianem Adewalem, neměl vlastně na vybranou, než by si z nových zkušeností nechal explodovat hlavu, svolal oba přátele do tria AKA. Těkavá, rytmicky a melodicky co chvíli proměnná hudba tria na novém albu Joy znovu nemíří do pasti nahodilosti a exhibice hráčského mistrovství, protože jestli trojici něco výrazně charakterizuje, tak je to komunikace, vcítění se do vzájemných kulturních kořenů s jedinečným vyústěním: radosti z hudby usilující přenést ji i na posluchače.

Černošská komunita Banga z tuniského pouštního regionu Djerid, vyznávající kult súfijského světce Sidi Marzuqa, patří, podobně jako maročtí Gnawové, k potomkům černých otroků zavlečených do Maghrebu ze subsaharské Afriky. Zatímco jiný tuniský léčebný rituál stambeli se těší zájmu etnomuzikologů a turistů, banga si zachovává patinu dobře střeženého lokálního tajemství a když sem před lety dorazila italská baskytaristka Gianna Greco s francouzským kytaristou Françoisem Cambuzata (z postpunkové skupiny Putan Club, rozšířené občas o americkou zpěvačku Lydii Lunch), okamžitě pochopili, že pokud se touto súfijskou hudbou hodlají inspirovat, půjde o běh na delší trať.

Nakonec tu strávili tři roky a jejich originální verze mísící rock a elektrobeaty s léčebným tranzem doslova ohromila svět. Skupina Ifriqiyya Electrique, jak se pojmenovali, přitom nesupluje duchovní tranzovní tradici, nabízí pouze její moderní nadčasový výklad za přímé účasti tří súfijských aktérů: Tarek Sultan, Yahya Chouchen a Youssef Ghazala s kovovými kastanětami karkabus a bubnem. Tvoří ústřední rytmickou linku a zpívají verše z koránu prolínané vyvoláváním léčivých duchů. Nově se k nim přidala tuniská zpěvačka a perkusistka Fatma Chebbi.

Název druhého alba Laylet el Booree (Noc šílenství) odkazuje k poslední noci rituálu, kdy duchové prý skutečně ovládnou těla přítomných.