Hudba ze zapadlých vesnic: Jak se Američanky držely za ruce

Před jejím ohromujícím hlasem neutečete, to zkrátka ani nejde a komplimenty, včetně přirovnání k americké Adele, na něj Brandi Carlile slyší ze všech stran. Přidejme suverénní směs rocku, alternativního country, folku a věrnost spoluhráčům, bratrům Timovi a Philovi Hanserothovými a vyjde nám z toho sebevědomá songwriterka, které vítr do zad dodávají producentská esa T-Bone Burnett nebo Rick Rubin, což považujme za vyseknutí toho nejvyššího respektu k drobné lesbické zpěvačce.

Na nejambicióznějším šestém albu By The Way, I Forgive You se k nim přidali Dave Cobb se Shooterem Jenningsem a velkoorchestrální rozmáchlost zařídil dirigent Paul Buckmaster, aranžér nahrávek Eltona Johna, Leonarda Cohena a Rolling Stones.

Záplava slavných jmen by ale neměla odvést pozornost od toho nejpodstatnějšího: Brandi dosud nenabídla emotivně naléhavější skladby o soucitu, zranitelnosti, mateřství a odpuštění. Ach jo, řeknete si možná, to zní jako reklama na slzavé country údolí, nic ale není vzdálenější od pravdy a když Brandi ve skladbě Sugartooth odzpívá příběh drogově závislého kamaráda hledajícího pravdu ukrývající se mezi Biblí a životem, zatrne vám.

„Nakonec se vrátil domů,“ zkonstatuje Brandi po jeho sebevraždě a přidává přesvědčení: „Chtěl být lepším člověkem, ale život ho odkopl jako starou plechovku. Na důkaz, že žádný Bůh neexistuje.“

Ani název alba nezvolila Brandi náhodou: než ho vydala, napsala otevřený dopis baptistickému knězi, který si počkal na to, až se naplní kostel lidmi, aby ji jako malou holku přede všemi odmítl pro její sexuální orientaci pokřtít. Ke zmateným malým dětem se pak obrací ve skladbě The Joke.

Nevyhnula se ani rozjitřené atmosféře Ameriky: na stoupající násilí, policejní brutalitu a Trumpovo rozdělování společnosti poskytuje v Hold Your Hand jednoduchý recept: „Držme se za ruce.“

Zpěvačky a multiinstrumentalistky – Sara Watkins, Aoife O’Donovan a Sarah Jaros – z tohoto pořadu znáte a zmínky o chystané spolupráci v něm v minulosti také zazněly. S přesvědčením: až k tomu jednou naplno dojde, nedají nám na výběr, než stulit se do vytříbeně namíchané esence americany jako do prachové peřiny.

Řeči o superskupině urputně odmítají, takový přívlastek si spojují s kalkulem, zabránit jim přes všechno zdůrazňované přátelství nicméně nedokážou a kdo by se také divil. Natolik se každá na americké akustické scéně těší mimořádné pověsti, ke všemu od útlého mládí. Sara s Nickel Creek,  Aoife s Crooked Still a Sarah sice sama za sebe, často však po boku Bély Flecka nebo Punch Brothers, pomáhají definovat nové vnímání bluegrassu, folku a old-time music. Každá s jinak nasazeným hlasem a promýšlením, kam daleko zajít v nadžánrovém songwriterství, i tak co chvíli zmagnetizované možností nacházet ve své odlišnosti průsečíky.

Navzájem si hostovaly na albech, občas se i potkávaly na festivalech, a když za nimi v roce 2014 přišli, že kdosi vypadl z programu a co by řekly tomu, užít si společně hodinu na podiu, nezaváhaly. Na konci neskrývaly překvapení, jak přirozeně se jim podařilo zharmonizovat své hlasy. „Bylo naprosto kouzelné cítit, jak společně bobtnají do jednoho, žádná z nás to nečekala,“ tvrdila Sarah.

Na evropské turné odjely ještě s vypůjčenými skladbami, zato s cíleným názvem skupiny I'm With Her – pramenící z přátelství a pocitu, že se mohou opřít jedna o druhou. Trochu je zaskočilo, že za volební slogan si ho zvolila Hillary Clinton, změnit ho přesto nehodlaly: Hillary podle nich stála na správné straně prezidentské kampaně.

Týden skládání repertoáru si na farmě ve Vermontnu užily: popíjely, cachtaly se bazénu a sledovaly televizní seriál Narcos. Zaskočil je až producent alba Ethan Johns: pozval je do studia Real World Petera Gabriela a posadil na tři židle před jeden mikrofon. Žádné oddělené boxy, sluchátka a složité stříhání – ne, Johns pochopil, že síla tria vyvěrá ze společného neformálního hraní, ze vzájemných vibrací a vokální harmonizace. „Když jsme nahrávky poslouchaly, nebyly jsme schopné říct, která z nás zrovna zpívá,“ popsala výsledek Sara.

Album We’re About vychází z intimity živého koncertu, do kterého každá ze zpěvaček vložila svůj hráčský a skladatelský kredit s vědomím služby celku, bez ohledu na autorství nebo sólový hlas.  Nikdo nevyčnívá a trio si vychutnává i soběstačnost: s přispěním Johnse natočily dámy všechny nástroje samy.

Texty ukotvenými v jejich domovech, prochvívá ženská jemnost, romantika, nostalgie, metaforické popisy ztrát a nálezů jen občas z nich zazní ostřejší tón. „Nejsme politická skupina,“ vysvětlila Sara absenci jakékoliv výraznější reflexe dnešní Ameriky.  Vadí? Jasně, že nevadí.  Stačí si album poslechnout.