Hrubá Hudba: Hrát tak, jako byste k tomu měli důvod

Pokud bychom měli zvolit pro Hrubou Hudbu ústřední slovo, asi by to byla ozvěna. Ta přírodní, jak se o ní mluví v dokumentárním filmu a pak ta hudební, ve které doznívá střet dvou naprosto odlišných světu: tradičního a moderního, elektronického.

„Když má člověk kořeny tak toho moc už nepotřebuje, nemusí nic hledat,“ tvrdí Jiří Hradil, k čemuž lze dodat: a nemusíte přitom prokazovat, že jim dokáže zůstat věrný. Přístup  člena skupin Tata Bojs, Kafka Band nebo Lesní zvěř, kdy do autentického horňáckého základu vstupuje formou vzájemného dialogu, nepozbývá upřímnosti: takhle zkrátka on sám cítí fúzi Horňácka s elektronikou, soudobou vážnou hudbou, hip hopem, popem, ambientem a zvukovými experimenty.

Hrubá Hudba|foto: Roman Franc

Leoš Janáček z Horňácka čerpal s vírou v jedinečnost tamních hudců, s jejich unikátním harmonickým cítěním, vedením melodií a frázováním při zpěvu sedláckých písní. Uhranula ho zkrátka hudba drsného, do značné míry izolovaného kraje s osobitým dialektem, která se podle profesora Miloše Štedroně nedá naučit, tu prý jde jen obdivovat.  Primáš Petr Mička, pocházející ze starého muzikantského rodu, ji se svou cimbálovkou hraje  syrově a s kuráží, tak jak je v kraji zvykem. Nad vším tím mohutným chlapáckým zpěvem a cifrováním houslistů skoro ustrnete. „To jsou normálně moravští černoši,“ prohlásil o Mičkovcích hudební publicista a zapálený sběratel Jiří Plocek, odkrývajíc vokální neobyčejnost vzdalenou od  všeho, co lze jinde na Moravě slyšet. Posoudit můžete sami, u zpěvu Martina Hrbáče, Martina Čambaly, Dušana Holého, Evy Grombířové nebo Anny Šajdlerové, ozývající se z druhého alba Hlasy starého světa, zahrnující patnáct tradičních horňáckých písní, tím víc autentičtějších, že nazpívaných v přirozeném prostředí  domovů, kostela a mezi kopci.

Hrubá Hudba|foto: Roman Franc

„Tradiční hudba přežila války, pohromy a cokoliv dalšího a proto je rozhodně schopná přežít uzavření do počítače,“ odsekl Martin Carthy, když na něho nastoupili puritáni ohledně účasti v projektu The Imagined Village, sletu věhlasných anglických folkařů a elektroprogramátorů, semknutých při zpěvu národních folkových pokladů. Ani v zahraničí se tradicionalistům zpočátku ani náhodou nelíbilo, když mladí vlétli s elektronikou do muzea a zpřeházeli v něm všechny regály. Nakonec jim zklaplo, lépe řečeno, co jim zbývalo: mladé tvůrce jejich názory absolutně nezajímali a elektro trad-moderna, jak se té hudbě dnes občas říká, se zařadila k nejspolehlivějším způsobům, jak přenést minulost do budoucnosti a k dávným hudebním tradicím, jejichž platnost nikdo nezpochybňoval, se ke všemu podařilo nalákat mladou generaci, jinak u nich spolehlivě nudou usínající nebo se jim s děsem v očích vyhýbající. Forma tradiční hudby není daná, s dobou se přece po staletí mění, to je prostě fakt. Ani si nezaslouží uchovávat v režimu folklorismu, tím ji jen izolujeme a měníme v relikvii; přistupovat se k ní ale musí s úctou a měla by se hrát  tak, jako byste k tomu měli důvod. A také byste si měli dávat pozor, jak tvrdil romský primáš Jožka Kubík z Horňácka: „Hudba nesmí být pretvárená. Teda, to sa pozná, do pretváreně zpívá alebo hraje. Dyž to neide pretváreně, dycky to dobře dopadne. Ale jak to ide pretváraně, sbohem!.“

Hrubá Hudba|foto: Roman Franc

U nás, kde při úpravách lidové hudby přisaháme ponejvíc na folkrock nebo ještě tak na jazz, hlavně abychom nikoho moc neprovokovali, toho moravské lidové písničky kupodivu už také snesly docela hodně: odpornou ideologickou vazbu, tuhý foklorismus, nálety metalistů a Pražáků v krojích, čechomorskou symfonickou megaslávu i africké bubnování ...a přece žijí. A je jisté, že budou žít i po Hrubé Hudbě, první velké a vydařené pobídce k setkání horňácké tradice s elektronikou.