Hosta představím posluchačům tak, jak ho neznají. Ale vždy přátelsky, říká Luboš Xaver Veselý

Luboš Xaver Veselý

Zkušený moderátor Luboš Xaver Veselý si od června zve do svého pořadu Xaver a host herce, zpěváky, sportovce, lékaře, spisovatele a další známé osobnosti. Svých hostů se ptá nejen na jejich práci a soukromý život, ale i na to, jaké jsou jejich životní sny a plány. A co prozradil o sobě?

Jste víc moderátor, novinář, nebo spisovatel?

Novinář ani nechci být, nějak mi to v dnešní době zavání vším možným. A spisovatel je ten, co umí pracovat s literaturou. Napsat knížku neznamená být spisovatel, stejně jako usmažit doma řízky také neznamená, že je člověk kuchař. Takže jsem moderátor, nebo jak já říkám žvanil.

Máte za sebou kromě dvou menších rolí i jednu hlavní. Hercem se necítíte být?

To rozhodně ne. Herectví má svoje zákonitosti, pravidla, která se musíte naučit. Já jsem při natáčení filmu Jedlíci strávil 14 dnů s herci, kteří svou profesi ovládají dokonale. A tam jsem zjistil, že mě to vlastně vůbec nebaví. Víte, co je na tom to nejhorší? To čekání. Ráno vás přivezou na natáčení, vy jenom sedíte a třeba čtyři hodiny čekáte. Pak vylezete do světla, řeknete, co jste se naučil, paní Žilková vám odpoví a vy naštvaně odejdete. Tohle se udělá třikrát za sebou a můžete si zase jít sednout a čekat. Po pravdě, je to obdivuhodná profese, ale já se raději držím svého kopyta.

Jste bývalý hudebník. Na co jste hrál?

To už je zajímavější otázka, protože hudbě jsem se věnoval hodně. Hrál jsem na kytaru a v jednu chvíli opravdu dost dobře. Ale hraní a zpívání je hrozně náročné a já už bych to dnes asi nezvládl fyzicky. Ale byla to nejkrásnější léta mého života. Možná hlavně proto, že nám tehdy bylo osmnáct.

Pro sebe si někdy hrajete?

Ne. Upřímně, já jsem na to od té doby nesáhl. Kytaru mám doma ve futrálu. Paní uklízečka ji jednou za půl roku vybalí, otře z ní prach a chce, abych jí něco zahrál. Já jí na to řeknu, že ne, tak ji zase zabalí a za půl roku si to zopakujeme. To je takový náš rituál.

Hodně svých pořadů věnujete politice. Co vás na ní přitahuje?

To není tak, že by mě to přitahovalo. Mě obecně baví vnímat všechno okolo sebe. Zrovna tak jako politika mě baví i šoubyznys nebo ekonomika. Když se na to díváte s určitým vhledem, zjistíte, že se to v určitém bodě všechno potkává. Navíc si myslím, že politika by měla zajímat každého z nás, protože na ní záleží spousta věcí. Ale přiznávám, že je na ní něco dráždivého. I když zajímavé je to hlavně zvenku. Uvnitř to bude, alespoň myslím, hodně bolestivé a určené hlavně pro jaksi okoralé lidi. A to já nejsem. Proto politiku sleduji zvenku, komentuji některé věci, ptám se, mluvím o ní, ale nikdy ji nebudu a nechci aktivně spoluvytvářet. Možná bych to přirovnal k hokeji. Rád se na něj dívám, hodně to prožívám, vždycky si říkám, že už bych dávno dal tři góly. Ale kdyby někdo přišel a řekl: „Tady máš brusle, dres, hokejku a běž na led,“ nikdy bych si tam nestoupl. A přesně tak to mám s politikou.

V jedné své knize jste shrnul 11 nejvýznamnějších českých politických kauz. Je složité dostat se do zákulisí těchto věcí, aby o tom člověk mohl takto podrobně psát?

Je, protože oni jsou jedna parta. Když jsem psal „Politický kauzy“, chodil jsem do parlamentu některé věci ověřovat. Přišel jsem za nějakým poslancem, který je tam už deset let za jednu stranu, jeho asistentka mě přivedla do restaurace, kde seděl s dalšími třemi z jiných, na venek konkurenčních stran a říkají si: „Franto, tak jak to teda zítra uděláme?“ Je to neprůstřelné prostředí. Velmi často divadlo pro kamery, ale uvnitř jedna parta.

Teď budete nově moderovat hodinovou talk show na regionálních stanicích Českého rozhlasu nazvanou Xaver a host. Jak tuto příležitost vnímáte? Co vás napadlo, když ta nabídka přišla?

Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě někdo dělá legraci. Ale pak jsem se nad tím zamyslel a říkal jsem si, že je to logické. Na soukromé stanici moderuju už od roku 2002, což je fakt dlouho. A poslední dobou mám pocit, že moje publikum, stejně jako já, jednoduše zestárlo a přeladilo na jiné rádio. A s tím, které přišlo po něm, si už tak dobře nerozumím, protože ti lidé se narodili, když mně bylo třicet. Takže to vnímám tak trochu jako posun za svými posluchači, se kterými si rozumím. A taky jsem si říkal, že moje nejsilnější parketa je sedět a povídat si s někým. To mám nakonec vyzkoušené nejen z rádia a internetu, ale taky z živých besed, se kterými jezdím po republice. Navíc když koukám na ostatní talk-show, třeba Karla Šípa nebo Jana Krause, případně poslouchám Lucii Výbornou, vždycky si v tu chvíli říkám, jestli je něco, na co ten host neodpověděl a vnitřně si to konfrontuju s tím, na co bych se ho ptal já. A vždycky přijdu na to, že by to vypadalo trošku jinak.

Co tedy mohou posluchači od vaší talk show čekat? Jak bude hodina s Xaverem vypadat?

Mohou čekat, že to budu já s tím vším, co s sebou vleču. Pokusím se posluchačům přiblížit pomocí rozhovoru hosta tak, jak ho neznají. Ale vždy přátelsky. Navíc se budu snažit, aby to byl absolutně čistý žánr. Nechci nic vylepšovat, chci nabídnout absolutně čistý rozhovor.

Pár otázek na tělo:

Poslední večeře v životě?
Cokoliv s bramborovým salátem.

Váš vztah k dietám?
Partnerství.

Oblíbená turistická destinace?
Las Vegas.

Na co se zrovna těšíte?
Že pojedu do Las Vegas.

Co vás teď nejvíc štve?
Nespravedlnost ve všech podobách.

Káva, nebo čaj?
Kafe.

Pivo, nebo víno?
Ani jedno. Já nepiju alkohol vůbec.

Rohlík, nebo chleba?
Rohlík.

Kniha, nebo film?
Prvně film a potom kniha.