Horolezce Jaroše čekají při výstupu na Annapurnu testy kvůli změnám na mozku v zóně smrti

Každý, kdo ví něco málo o vysokohorském lezení, tuší, kde asi čeká na horolezce šplhající po strmých stěnách osmitisícových vrcholů takzvaná "zóna smrti". Ne náhodou tedy velká většina z těch, kteří se vydávají vstříc nejvyšším bodům naší planety, sází na použití umělého kyslíku.

Ale najdou se tací, kteří i v extrémních nadmořských výškách spoléhají výhradně na svoje plíce. A nepochybují o tom, že mozkové buňky dostávají v takové situaci pořádně zabrat.

"Asi jim to vyloženě neprospívá, protože jedna třetina kyslíku ve výšce, ve které se pohybujeme, musí být znát, k tomu se přidává únava. Na druhou stranu lidské tělo dokáže přesunout své rezervy do těch nejdůležitějších míst, v tomhle případě do mozku. Samozřejmě je to na úkor nějakých svalů, takže výkonnost půjde dolů," říká Radek Jaroš, který už dokázal vystoupit bez použití umělého kyslíku na dvanáct osmitisícových vrcholů a v těchto dnech je právě na cestě k tomu v pořadí třináctému - k Annapurně.

Jeho pokus o výstup je tentokrát spojen se zajímavým vědeckým experimentem, při kterém se ocitne v hlavní roli.

"Byl jsem na magnetické rezonanci kvůli nějakému výzkumu před expedicí a půjdu na rezonanci i po návratu. Bude se zkoumat, jestli došlo k nějakým trvalým změnám na mozku nebo ne. Součástí výzkumu jsou i testy, které budu vyplňovat před i po expedici a také během ní, a to nejen v základním táboře, ale třeba ve výšce sedm tisíc metrů a podobně. Bude se porovnávat, jak mozek pracuje," prozradil Radek Jaroš.

Pomyšlení na to, že by probíhající experiment potvrdil trvalé poškození mozkových buněk způsobené pobytem v zóně smrti, je pro leckoho krajně nepříjemné. Radek Jaroš ale naznačuje, že výzkum, při kterém dobrovolně účinkuje, ho sotva odradí od dalších horolezeckých plánů - včetně výpravy na druhou nejvyšší horu světa - K 2.

"To mě neodradí, protože už jsem se v takzvané zóně smrti pohyboval minimálně dvacetkrát, je to výška nad sedm a půl tisíce metrů. A podle magnetické rezonance k žádným změnám nedošlo, takže to není zase tolik deprimující, jak to v jednu chvíli vypadalo," říká Radek Jaroš.

Určitě ale nebude od věci, když si po skončení expedice popovídáme nejen o samotném výstupu na Annapurnu, ale také o výsledcích zmíněného výzkumu.