„Holka s handicapem“ nazvala Eliška Nováková svůj blog. Popisuje zkušenost s mozkovou mrtvicí

13. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Eliška Nováková a Kristina Nováková

„Je to neobvyklé, ale stává se to,“ hodností se sedmiletým odstupem Eliška Nováková nemoc, která bývá spojována především s pacienty ve vyšším věku.

Když jí malý kousek krevní sraženiny ucpal tepnu v mozku, projevilo se to tak, že vstala a upadla, a potom znovu. Špatně chodila, necítila ruku, měla povislý koutek a nemohla pořádně mluvit.

Chodila tehdy v Brně na vysokou školu, a když ji viděly spolužačky, volaly rodičům a přes Eliščin zákaz nakonec i sanitku. Celé to trvalo několik hodin, a protože každá minuta u mrtvice hraje roli, nedávali lékaři Elišce žádné šance. „Rodičům řekli, ať jsou rádi, že mě vůbec zachránili, ale že pravděpodobně nebudu mluvit ani chodit,“ vzpomíná Eliška.

Ztráta paměti 

Když Eliška utrpěla mozkovou mrtvici, zapomněla nejen všechno, co se jí stalo ten osudný den, ale také většinu věcí z předchozího života. Mozek je ale velmi plastický orgán, a čím je člověk mladší, tím má lepší schopnost regenerace, říká Eliška, která si nakonec kromě angličtiny vybavila z předchozího života téměř všechno.

„Díky fotkám a písničkám se mi to všechno navrátilo. Jen angličtinu se učím znovu od začátku,“ usmívá se.

Kde domov můj znamená „potřebuji brýle“?

Kristýna Nováková měla v té době 16 let a mrtvici si spojovala jen se staršími lidmi. „Netušila jsem, jaké má následky a dlouho jsem situaci nechápala. Ten můj odstup nebo nadhled pomohl, protože rodiče to nesli těžce. Třeba úplně na začátku, když Eliška nemohla vůbec mluvit, dokázala pořád jen opakovat kde domov můj? a rodiče jí vysvětlovali, že máme domek v Jívoví, a byli nešťastní z toho, že Ela má pořád ten beznadějný výraz. A pak jsem tam přišla já a říkám: vždyť ona potřebuje brýle,“ směje se Kristýna, která intuicí a díky odstupu poznala, co její sestra právě v tu chvíli potřebuje.

Řeč se Elišce díky její obrovské vůli vrátila a s pomocí chodítka se také postavila na nohy. Dnes jí navrácenou řeč někdy zpomaluje nervozita, nevyspání a podobně, ale na první pohled to téměř není poznat. Podobné je to i s hybností pravé ruky a nohy.

K obrovskému úspěchu pomohla nejen Eliščina houževnatost, ale i parta dobrých kamarádů: „Jezdíme pravidelně na tábor, kde jsem programová vedoucí a jeden z kamarádů mi řekl, že s nimi pojedu, i kdyby mě měl dovézt na vozíčku,“ usmívá se Eliška, která nakonec došla na tábor, kde se spí v týpí na louce, bez elektřiny a tekoucí vody, po svých a celý ho absolvovala. Rok po příhodě dokonce přešla také po svých Malou Fatru.

Vystudovala bakaláře

Původní studium musela ukončit, ale po několika letech si chtěla vzdělání doplnit, tak se přihlásila na další studia, která má dnes už dokončená. „Eliška je přeborník v tom dokazovat ostatním, že všechno dokáže,“ směje se Kristýna.

„Tenkrát měla potíže s psaním a s mluvením a všechno se učila od začátku, takže jsme mysleli, že to nedokáže, ale když tam pak stála s tím diplomem, to byl velký doják,“ přiznává sestra Holky s handicapem.

Eliščin blog najdete zde.

autor: Dáša Kubíková | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...