Dvouletý pobyt v Polné změnil Boženu Němcovou na celý zbytek života

Mladá rodina - Josef a Božena Němcovi s dvěma dětmi Hynkem a Karlem – přišla do Polné v roce 1840. „Němec sem byl přeložený v rámci své práce. Přistěhovali se v listopadu, bylo ošklivé počasí, přijeli na odkrytém voze a byli velice rádi, že už můžou do domu, že se ohřejou,“ říká Miluše Skočdopolová, dlouholetá vedoucí polenské knihovny, nakladatelka a spisovatelka před domem číslo 47, kde má Božena Němcová pamětní desku.

Josef Němec to tehdy do práce – do někdejší soudní budovy - neměl daleko. „Přímo naproti svému bydlišti měl kancelář,“ ukazuje Ivan Prokop z Klubu Za historickou Polnou na prázdné místo na polenském náměstí. Soudní budova totiž vyhořela na konci druhé světové války.

Vlastenecká společnost

Josef Němec se v Polné okamžitě zapojil do vlastenecké činnosti, a protože jeho paní byla doma s dětmi, začal ji brát s sebou. Vlastenci se scházeli ve vinárně u Pittnerů, pořádali besedy, divadelní představení, předávali si české knihy a časopisy. „Božena Němcová si jednou posteskla, že už přečetla všechny svoje české knihy, tak jí nesměle nabídli první českou knížku a jí se to zalíbilo,“ popisuje Miluše Skočdopolová.

V Polné se pak rozečetla v českém jazyce a láska k češtině jí pak zůstala až do smrti.

Lidový kroj z Polné v Praze

Do Polné se Božena Němcová nevrátila, ale do života jí městečko přece ještě zasáhlo. „Když už Němcovi žili v Praze, napsala Božena Němcová svému příteli Antonínu Pittnerovi, zda by jí nesehnal lidový kroj na jiřinkový ples na Žofínský ples v Praze,“ říká Ivan Prokop a Miluše Skočdopolová dodává s úsměvem: „V tom kroji zaujala hlavně Václava Bolemíra Nebeského, a vznikla tam první velká láska.“

Nevznikla by Babička, ale Grossmutter

V životopisech Boženy Němcové se to příliš nezdůrazňuje, ale podle Miluše Skočdopolové byla Polná pro spisovatelku velmi důležitá. „Kdyby nebylo Polné, tak nemáme českou spisovatelku Boženu Němcovou, ale Betty Nemec, a nenapsala by Babičku, ale Grossmutter. V tom je hlavní úloha Polné,“ uzavírá Miluše Skočdopolová.