Dvakrát jsem myslel, že je konec. Hlavně aby našli moje tělo, vzpomíná voják na Afganistán

22. říjen 2018

Vstoupit do profesionální armády je pro každého velkým krokem. Odjet na zahraniční misi, u které nevíte, zda se vrátíte zpět, je ještě větším krokem.

Miloš Prášil byl před lety v Afganistánu.

„Jako dítě jsem si hrál na všechno možné, samozřejmě i na vojáky. Pak jsem byl vytipovaný na vojenskou školu, máma mi to ale nedovolila, za což jsem ji možná vděčen,“ řekl Miloš Prášil.

Měl touhu skočit si s padákem, což se mu nakonec splnilo ještě před odvodem na vojnu. „Dali mi na výběr – Prostějov nebo Chrudim. Vybral jsem si Chrudim a tam to začalo.“

Afganistán. Touha po dobrodružství nebo penězích?

Miloš Prášek byl s jednotkou na misi v Afganistánu, v zemi, kde je velmi nebezpečno, nakonec slýcháme to téměř denně ve zpravodajství. „Je to touha po dobrodružství, samozřejmě peníze v tom také hrají roli. Když ale máte vycvičenou jednotku, která si věří, že může obstát. To je také důležité.“

Přes velmi podrobnou lékařskou a psychologickou prohlídku se Miloš dostal až do vojenského speciálu s cílovou destinací sever Afganistánu.

Jak vypadá takový běžný den na základně? „Když vás nechají vyspat, tak se ráno vzbudíte, provedete hygienu a po snídani je rozdělení úkolů. Jsou to různé úkoly, patroly apod.“

Pobyt na zahraniční misi s sebou nese určit režim. „Když se pak vrátíte domů, tak ho nemáte. Jste-li ženatý, manželka vám ho zavede. Má to i jiné rozměry. Někteří vojáci byli na Balkáně, kde byly hodně podminovaný pozemky. Pak tady měli problém sejít z cesty a třeba se postavit na zelený trávník.“

„Já jsem si tam třeba odvykl nakupovat. Osm měsíců nenakupujete, na všechno jsou tam lidi, kteří se o vás postarají. A tady jsem najednou musel přemýšlet, na co mám vlastně chuť,“ usmál se host.

Na hranici života a smrti

Miloš Prášek si na misi sáhl na samé dno. Když se v rámci jednotky vracel z patroly v horách, poslední automobil se ztratil ze spojení. Sesunula se pod ním cesta. „Vozidlo jsme našli, posádka byla v pořádku. Museli jsme ale zajistit zbraně, které tam zůstaly. Najednou hrozný hluk, byla tma, nikdo nevěděl, co se děje. Přiřítila se lavina kamení a bláta. Najednou jsem byl zasypaný a říkám si: je konec,“ vypráví emotivně.

Miloš byl po kolena v blátě a smetla ho další lavina. Výčet zranění je hrozivý – utržené vazy v koleni, vymknuté kotníky, zlomenou hrudní kost, přeraženou čelist, žebra a vnitřní krvácení.

„Dostal jsem se do nějaké řeky, která ta tekla, a při blesku jsem si všiml kola od vozidla, které tam leželo. Nějak jsem se ho chytl a táhlo mě to pořád dál. Všiml jsem si takového kamene, který koukal z vody, a toho se mi nakonec podařilo se chytit. Nemohl jsem stát, jen levou rukou jsem trochu vládl. Tohle se stalo večer, kolem osmé hodiny, našli mě tam až ráno v pět hodin.“

Celý rozhovor si poslechněte v přiloženém audiu.

Spustit audio