Dvakrát jsem myslel, že je konec. Hlavně aby našli moje tělo, vzpomíná voják na Afganistán
Vstoupit do profesionální armády je pro každého velkým krokem. Odjet na zahraniční misi, u které nevíte, zda se vrátíte zpět, je ještě větším krokem.
Miloš Prášil byl před lety v Afganistánu.
„Jako dítě jsem si hrál na všechno možné, samozřejmě i na vojáky. Pak jsem byl vytipovaný na vojenskou školu, máma mi to ale nedovolila, za což jsem ji možná vděčen,“ řekl Miloš Prášil.
Měl touhu skočit si s padákem, což se mu nakonec splnilo ještě před odvodem na vojnu. „Dali mi na výběr – Prostějov nebo Chrudim. Vybral jsem si Chrudim a tam to začalo.“
Afganistán. Touha po dobrodružství nebo penězích?
Miloš Prášek byl s jednotkou na misi v Afganistánu, v zemi, kde je velmi nebezpečno, nakonec slýcháme to téměř denně ve zpravodajství. „Je to touha po dobrodružství, samozřejmě peníze v tom také hrají roli. Když ale máte vycvičenou jednotku, která si věří, že může obstát. To je také důležité.“
Přes velmi podrobnou lékařskou a psychologickou prohlídku se Miloš dostal až do vojenského speciálu s cílovou destinací sever Afganistánu.
Jak vypadá takový běžný den na základně? „Když vás nechají vyspat, tak se ráno vzbudíte, provedete hygienu a po snídani je rozdělení úkolů. Jsou to různé úkoly, patroly apod.“
Pobyt na zahraniční misi s sebou nese určit režim. „Když se pak vrátíte domů, tak ho nemáte. Jste-li ženatý, manželka vám ho zavede. Má to i jiné rozměry. Někteří vojáci byli na Balkáně, kde byly hodně podminovaný pozemky. Pak tady měli problém sejít z cesty a třeba se postavit na zelený trávník.“
„Já jsem si tam třeba odvykl nakupovat. Osm měsíců nenakupujete, na všechno jsou tam lidi, kteří se o vás postarají. A tady jsem najednou musel přemýšlet, na co mám vlastně chuť,“ usmál se host.
Na hranici života a smrti
Miloš Prášek si na misi sáhl na samé dno. Když se v rámci jednotky vracel z patroly v horách, poslední automobil se ztratil ze spojení. Sesunula se pod ním cesta. „Vozidlo jsme našli, posádka byla v pořádku. Museli jsme ale zajistit zbraně, které tam zůstaly. Najednou hrozný hluk, byla tma, nikdo nevěděl, co se děje. Přiřítila se lavina kamení a bláta. Najednou jsem byl zasypaný a říkám si: je konec,“ vypráví emotivně.
Miloš byl po kolena v blátě a smetla ho další lavina. Výčet zranění je hrozivý – utržené vazy v koleni, vymknuté kotníky, zlomenou hrudní kost, přeraženou čelist, žebra a vnitřní krvácení.
„Dostal jsem se do nějaké řeky, která ta tekla, a při blesku jsem si všiml kola od vozidla, které tam leželo. Nějak jsem se ho chytl a táhlo mě to pořád dál. Všiml jsem si takového kamene, který koukal z vody, a toho se mi nakonec podařilo se chytit. Nemohl jsem stát, jen levou rukou jsem trochu vládl. Tohle se stalo večer, kolem osmé hodiny, našli mě tam až ráno v pět hodin.“
Celý rozhovor si poslechněte v přiloženém audiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.