Dříve ke každé veřejné budově vzniklo umělecké dílo. Dnes bychom je měli chránit

Plastika Vysočina od Arnošta Košíka před kinem Vysočina ve Žďáře nad Sázavou
Plastika Vysočina od Arnošta Košíka před kinem Vysočina ve Žďáře nad Sázavou

V každém městě i městečku najdeme sochy, plastiky, reliéfy na budovách nebo mozaiky, které vznikly v dobách před rokem 1989.

Uměleckých děl se v nově stavěných veřejných budovách, na úřadech, v divadlech, na sídlištích, školách či poliklinikách objevilo tolik, protože ve 20. století fungoval ve většině zemí systém procento na umění. V rozpočtu každé stavby se musela dát určitá částka na umělecké dílo, a od poloviny šedesátých let to bylo uzákoněno i u nás.

Vetřelci a volavky

Ve své knize, dokumentárním filmu i na internetové stránce tato díla dokumentuje Pavel Karous. „Když jsme to někde fotili, tak lidé chodili kolem a ptali se, proč fotíme toho kokona nebo vetřelce, dávali tomu pejorativní názvy. A z toho, že tomu dávají název, je vidět, že ta věc plní ve veřejném prostoru svoji funkci, slouží například jako orientační bod. Kromě abstraktních děl je dalším nejoblíbenějším tvarem elegantní vodní pták,“ vysvětluje, proč dal seznamu těchto děl název Vetřelci a volavky.

Architekt Štěpán Matějka a Pavel Karous, autor projektu Vetřelci a volavky před mozaikou Mikuláše Medka

Nepolitické umění

Na rozdíl od umění psaného, hudby nebo oficiálních výtvarných galerií se výtvarná díla ve veřejném prostoru posuzovala čistě odborně a politika při výběru děl nedostala slovo. „Podle zákona se ta díla vybírala čistě odbornými komisemi podle své kvality a žádné seznamy umělců, kteří si nesmějí škrtnout, nevznikaly,“ říká Pavel Karous.

Díla Arnošta Košíka

Ve Žďáře nad Sázavou najdeme několik děl Arnošta Košíka – před kinem stojí kovová plastika Vysočina, před budovou banky Plameny od stejného autora. Další plastika nazvaná Zdraví od Františka Kovaříka ze Svratky dotváří prostor u polikliniky, a jedno z největších děl zdobí venkovní fasádu 4. základní školy - mozaika Slunce od světově ceněného výtvarníka Mikuláše Medka.

Plastika Vysočina od Arnošta Košíka před kinem Vysočina ve Žďáře nad Sázavou

Podle Pavla Karouse je dobré si všímat, jaká díla každý den míjíme a pokud to jde, tak je i chránit, protože v dnešní době rychle mizí. „Nejrychleji se odstraňují v posledních deseti letech, jen v hlavním městě bylo za tuto dobu na 450 děl zakryto polystyrenem, reklamou, ukradeno, rozbito nebo prodáno,“ uzavírá průvodce světem výtvarného umění.