Dřív se kolář zákazníka zeptal: a máte svého kováře? Dnes kovářskou práci musí zvládnout sám

18. březen 2016
Část kola ke kočáru

Když kola vyráběl jeho pradědeček, o dvě stavení vedle pracoval kovář, který jeho výtvor uměl opatřit železným ráfkem. Dnes to musí Aleš Uherka zvládnout sám. „No, sám, musí mi pomoci rodiče. Jeden člověk tohle nezvládne. Dřív se kolář zákazníka ptal: a máte svého kováře? Dnes vám ti méně šikovní kováři dřevěné kolo mohou i zničit,“ vyprávěl v Dobrém dopoledni kolář, který pracuje v Nyklovicích na Bystřicku.

Když se nahrazuje dřevěná část na kolech, na hasičskou stříkačku nebo na bryčku, kovové díly se použijí původní. „Pokud je to příliš zrezavělé, nebo obržděné, tak se vyrobí nové. Ve Svitavách je obchodník se železem, který je schopen stočit do kruhu a já už si to svařím, jak potřebuji,“ vysvětluje kolář Aleš Uherka.

Loukotě jsou podle počtu špic, kolo se dvanácti špicemi, má šest loukotí

Začátek pro výrobu kola tak, jak jej vyráběli naši předci a také pradědeček Aleše Uherky, je mít několik let odležený materiál. „Když přijde zákazník s nějakými starými koly, musím vše změřit a rozvážit, ze které hráně to vzít. Hráň je blok uloženého dřeva. Pak se vyrobí hrubší polotovary s nadmírou, dřevo se potom nechává schnout v dílně, třeba měsíc, podle potřeby.“

Následuje vysoustružení hlavy, což je prostředek kola, vydlabání dlabů pro špice a výroba loukotí. „Loukotě jsou podle počtu špic, kolo se dvanácti špicemi, má šest loukotí. Loukoť je přes dvě špice. Na kočárech, na bryčkách a někdy i na hasičských stříkačkách bývaly loukotě ohýbané a ty jsou pak na půl kola,“ detailně popisuje kolářské řemeslo Aleš Uherka.

Napařování hranolu vypadá, jako když ohřívám v páře knedlík? Téměř.

„Pracuje se suchým dřevem, jenom v případě ohýbaného kola se hranoly paří v páře několik hodin,“ upřesňuje Aleš Uherka a na dotaz, jestli to funguje jako ohřívání knedlíků v páře, pobaveně odpovídá: „Téměř.“

Aleš Uherka, kolář

Prostředek kola, hlava nebo náboj se také říká, mohou koláři vyrábět z jilmu, tak to uvádí i literatura. Na špice je nejlépe použít jasanové dřevo. „Viděl jsem i akát, i z dubu. Na loukotě dřív používali i buk, ten poměrně rychle práchniví a stárne, já používám jasan,“ říká Aleš Uherka a dodává, že o materiál je v současné době boj.

Je čtvrtou generací kolářů

Jedno kolo Aleš Uherka vyrábí 40 hodin. „Když máme polotovary, začneme strouhat špice, soustružit hlavy, když se od tohoto momentu začne měřit čas, tak je to kolem 160 hodin na sadu čtyř kol, až po to okování, než si pro ně zákazník přijede.“

Aleš Uherka je čtvrtou generací kolářů. Rodinnou tradici začal jeho pradědeček Emil Uherka, narodil se v roce 1888, zemřel v roce 1978. „Na pradědečka si nepamatuji, ale tatínek vzpomínal na dědu, že až do konce schraňoval drobný materiál třeba na hrábky. Dědečkovi jsem už pomáhal, a když jsem se rozhodl, že budu kolářem, tak základní věci mám od dědy a táty,“ říká Aleš Uherka a dodává, že jeho jedenáctiletý syn už mu při práci také pomáhá. Vypadá to tedy, že rodinnou tradici bude mít komu předat. Aleš Uherka letos získal od Kraje Vysočina titul Mistr tradiční rukodělné výroby Kraje Vysočina.

Spustit audio
autor: Tamara Pecková