Dramata rabína Karola Sidona

Hovoříme s editorkou této knihy Lenkou Jungmannovou z Ústavu české literatury Akademie věd.

Paní Jungmannová, Vy máte zvláštní poslání, povolání editorka. Co to znamenalo v tomto případě?

„V tomto případě to znamenalo dohledat ty hry, které byly považovány za ztracené. Uspořádat to, což není úplně jednoduchá záležitost, protože často u těch, nebo stalo se nám několikrát, že u těch her jsme nevěděli, v jakém roce vznikly, takže to taky vyžadovalo nějaké bádání, a nakonec vlastně pohlídat, aby byly správně napsány jako divadelní hry, což je taková určitá strukturace. Ty přímé promluvy a na poznámky, které se ještě zvláštním způsobem rozlišují, což ovšem musím říct, že v případě her Karola Sidona to bylo naprosto v pořádku a ty moje zásahy tam byly minimální.“

Čím Vás zaujaly všechny ty hry, jaká to byla práce?

„Práce to byla dost těžká, protože to jsme vlastně připravovali rok. Rok jsme na tom pracovali, nebo já jsem to dohledávala a pochopitelně při tom dělám svoji práci ještě jinou, ale bylo to docela náročné. Pak bylo potřeba to prostě třeba jenom sesadit, ale součástí té mojí práce je, že musím dohledat také inscenace těch jednotlivých her, což také nebylo v tomto případě úplně jednoduché. Musím dohledat okolnosti vzniku a případné další recepce, třeba překlady do cizích jazyků atd., aby bylo vidět, v jakém kontextu ty hry vznikaly a existovaly dejme tomu na jevišti nebo třeba v rozhlase. Je to prostě v tomto případě dost těžká práce.“

Co jste si myslela, když jste ty texty měla poprvé v ruce? Jaký byl Váš pocit nad tím vším?

„Když jsem ty texty měla poprvé v ruce, tak už to bylo dobré. Nejhorší bylo dohledat tu poslední ztracenou hru. To je taková moje kauza. To je více méně asi hra z přelomu osmdesátých – devadesátých let těsně před tím, než se Karol Sidon stal rabínem a tu jsem právě nemohla najít. A našla se až týden před tím, než jsme to chtěli dát tu knihu už do výroby. Ale ještě jsem chtěla říct, čím je to zajímavé pro mě. To je totiž typ autora, který v každé té hře je malinko jiný, nebo v každé hře se pokouší o něco jiného. A tady jich je čtrnáct. Takže to si myslím, že je tak široké rozpětí toho Sidonova autorského záměru, nebo těch jednotlivých autorských záměrů, že to je nesmírně zajímavé. A jako celek to působí hrozně dobře.“

Proč by si člověk měl koupit tuto knihu? Jsou to sebrané hry, je lepší je vidět na jevišti nebo poslouchat v rádiu. Ale proč by si jí měl koupit?

„Samozřejmě je lepší to vidět na jevišti, ale to prostě tak v divadle je, nebo v tomto případě literatury je, že prostě ne všechny ty věci zvlášť, když tady máme za sebou čtyřicet let totality a mluvíme o zakázaném autorovi, který potom byl ještě v emigraci. Víte co? Já mám takovou zásadu, která bude asi znít banálně, ale je prostě pravdivá. Ve slušné společnosti, kde se dbá na kulturu, by mj. člověk měl mít tu možnost, že si ty zásadní autory může koupit. Když nebudou na trhu, což se běžně stává, tak si je alespoň může půjčit v knihovně. V tomhle případě to doposud nebylo možné. To dílo bylo, to byste se divil, jak bylo neznámé, protože právě jak říkám, několik těch her bylo úplně ztracených, takže ani odborníci, kteří znají celé to Sidonovo dílo i ty vědecké práce a ostatní literární práce, tak přesto ta dramata nikdy nečetli, nikdy je neviděli. Neměli prostě tu možnost. Čili najednou se tady otvírá celé to jeho dramatické dílo tak, jak šlo za sebou v těch různých rozmanitostech a peripetiích. Myslím si, že z tohoto pohledu je to zajímavé. Je to zajímavé i z hlediska kontextu doby.“