Děti s cukrovkou mají dnes stejné starosti jako děti před čtvrt stoletím, říká Ivana Marešová

Iva Marešová, zdravotní sestra
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Iva Marešová, zdravotní sestra

Když Ivana Marešová nastoupila před čtyřiadvaceti lety jako zdravotní sestra do dětské diabetologické, musela se hodně učit, aby mohla dětským pacientům s cukrovkou pomáhat. „Děti se nezměnily, přibylo jich a přibývá. Změnila se léčba, protože pokrok jde dopředu. Děti jsou stejné, mají stejné zájmy, stejné starosti, povinnosti,“ vyprávěla zdravotní sestřička z jihlavské nemocnice v Dobrém dopoledni.

Rodiče jsou podle ní vzdělanější, ale vždycky jsou překvapeni, že jejich dítě onemocnělo. „Že právě jejich dítě má cukrovku. Plno lidí ani neví, že je diabetes v dětském věku, myslí si, že to je onemocnění starších lidí. Z toho jsou překvapení. Díky dnešní informovanosti zvládnou rychleji věci, které zvládnout musí. Ale rozhodně jim informovanost nepomůže se s diagnózou jejich dítěte rychleji vyrovnat,“ upozorňuje Ivana Marešová.

Maminka řekne: Nikdy jsem se s tím nesmířila a nesmířím

Někteří rodiče skutečnost nepřijmou nikdy. „Když se po letech, po čase bavíme o tom, jaké to je, tak děti, které z mrňat vyrostly, řeknou: já už jsem se s tím smířil dávno, já to zvládám v pohodě, tak maminky třeba řeknou: nikdy jsem se s tím nesmířila a nesmířím,“ vypráví Ivana Marešová.

V ambulanci se snaží na rodiny působit hlavně pozitivně. „Říkáme jim, že jsou daleko horší nemoci. Nemoc je omezuje, musí na to myslet. Kontrolovat hodiny, kdy jíst, co jíst, přepočítávat, počítat, kontrolovat glykemii. Je to zatížení pro celou rodinu,“ říká Ivana Marešová.

U malých dětí přichází vyrovnání se s nemocí ve vlnách

Je velký rozdíl mezi tím, jak se s cukrovkou vyrovná malé dítě a mladý člověk v pubertě? „Malému dítěti to jedno, vidí, že si musí píchat, že má zakázáno jíst, co chce, to řešíme s rodiči, kteří z toho mají hlavu v pejru. Jakmile získají informace, je to i pro ně snadnější, ale začátek je pro ně vždycky velká bomba.“

Ivana Marešová upozorňuje, že u malých dětí přichází vyrovnání se s nemocí ve vlnách. Jsou fáze, kdy protestují. „Někdy prostě nechtějí chápat, že nemohou jíst, co chtějí anebo, že nemohou jíst teď, ale až třeba za dvě hodiny. Odmítají si nechat píchat inzulín, pláčou, že je to bolí. Do toho ten nervózní rodič, který ví, že inzulín musí být. Opravdu to není jednoduché.“

My musíme myslet na jejich budoucí kvalitní život, i když jim to je teď jedno

A co diabetik v pubertě? „Zkouší to, někdo víc, někdo méně, alkohol, bohužel i drogy. To už byl větší chlapec, ten nám řekl, že si ve škole dělali studii. Vzali glykemii před vykouřením trávy a po vykouření trávy a z toho si se spolužáky dělali studii,“ usmívá se Ivana Marešová. „My musíme myslet na jejich budoucí kvalitní život, i když jim to je teď jedno. Takových puberťáků je. Maminka říká: pane doktore, pomozte, já ho asi zabiju. Musí to zvládnout, zvládli to všichni,“ říká Ivana Marešová.

Letos už po čtyřiadvacáté pořádá s kolegy letní diabetický tábor. „Je to pro ně důležité, vidí, že v tom nejsou sami. Připravujeme pro ně táborové hry, společně měříme glykemii, pícháme inzulin. Sdílení zkušenosti je důležité. A také pro rodiče je to důležité, na ten týden si odpočinou, uleví se jim,“ vypráví Ivana Marešová z diabetologické ambulance v jihlavské nemocnici.

Za svou dlouhodobou edukační činnost v této oblasti získala Ivana Marešová ocenění Kraje Vysočina Skutek roku.