Daniel Forró i po patnácti letech v Japonsku přemýšlí česky, i když je prý japonštější než místní

12. leden 2018
Varhany, Želiv

O Japonsko se jihlavský rodák, hudební skladatel a hudebník Daniel Forró zajímal od dětství. Proč? Na to nedokáže odpovědět, v deseti letech se dokonce sám začal učit japonsky. Prý skončil u desáté lekce, přesně ve chvíli, kdy narazil na rozsypaný čaj. Aby mohl odpovědět na otázku, proč se rozhodl v pětačtyřiceti letech opustit dobře rozjetou kariéru muzikanta a hudebního pedagoga, musí začít vyprávět příběh svého dědečka.

Před první světovou válkou jeho předek odešel do Spojených států amerických. „Dostal se tam jako krejčí, s nějakým Italem a Francouzem si založili módní firmu a jezdili po celé Americe a v hotelích dělali show, představovali evropskou módu a prodávali. Po válce se vrátil s Masarykem a legionáři do čerstvě založeného Československa, teprve pak založil rodinu, ve svých pětačtyřiceti letech. Můj tatínek se narodil v roce 1923. Myslím, že po dědovi mám dobrodružnou povahu. To je první věc, druhá věc je, že mě od malička zajímalo Japonsko,“ vypráví Daniel Forró.

Možná jsme japonštější než Japonci

A ta nejdůležitější událost? Žena. „Učil jsem na Janáčkově akademii múzických umění, kde mohli studovat zahraniční studenti a studentky. No, a v roce 2000 přijela japonská studentka a nějak se stalo, že jsem v září v roce 2003 odjel do Japonska. Za ní, za mou právoplatnou manželkou, máme dvě děti. Jedenáctiletou dceru a devítiletého syna,“ usmívá se jihlavský rodák.

Je Japonec nebo Čech? „Nevím, ale stále přemýšlím v češtině. Jsme to právě my, cizinci, kteří Japonce upozorňují na to, jak krásná je jejich kultura, držte si ji, proč se chcete tak pozápadnit? Oni blázní po západě, Amerika a tak dál. My jsme ti, kdo jim říká: držte si to, vždyť je to úžasná kultura. Tak možná jsme japonštější než Japonci,“ krčí rameny Daniel Forró.

Japonci jsou zdvořilí a projevuje se to i v jazyce. Zorientovat se v tom je pro cizince těžké

Jak se učil, nebo učí japonsky? „Japonština je těžká v tom, že její gramatika je obráceně než v evropských jazycích. Je to trochu podobné jako v němčině, sloveso je na konci. V japonštině jsou také zdvořilostní formy. Oni jsou zdvořilí a projevuje se to i v jazyce. Když mluví žena k muži, i k vlastnímu, nebo podřízený k nadřízenému, nadřízený k podřízenému, používají se nejenom fráze, ale i jiná slova. To je pro cizince těžké,“ vysvětluje záludnosti japonštiny Daniel Forró.

„Nebudu mluvit o znacích. Já jsem tam čtrnáct roků a moje děti znají víc kandži, znaků, než já. Noviny si nepřečtu. V novinách se oficiálně používá zhruba 1800 znaků, to je základ, který se Japonci naučí od základní školy po univerzitu, pak si přečtou noviny. Když si chtějí přečíst odbornou literaturu, pak musí studovat dál. Ale co je pro nás Čechy na japonštině jednoduché, to je výslovnost. Je úplně stejná jako čeština, jsou tam jenom malé výjimky.“

S rozjezdem hudební kariéry pomohl Santa a koledy

V Japonsku začínal od nuly. „Chce to trošku pevné nervy a dobrodružné povahy. Ale už třetí den po příjezdu mě manželka vzala do hlavního města naší prefektury, bydlíme asi patnáct kilometrů odtud, do jazykové školy. Paní majitelka mě okamžitě vzala, učil jsem angličtinu, němčinu, italštinu, polštinu a ruštinu. Oni se všichni chtějí učit, ale nemají trpělivost, takže to po pár lekcích vzdají. Paní šéfová mě vysílala do škol a školek. Tam jsem začal jezdit před Vánoci, měl jsem na sobě kostým Santy a hrál jsem koledy. Tím jsem začal tu muziku prosazovat a pak už jsem se s nimi za sebe domluvil, že jim udělám koncert. Takhle se to pomalu rozšířilo,“ vypráví Daniel Forró.

V Japonsku vše funguje na doporučení a kontaktech. „Udělal jsem koncert a ten mi vygeneroval další a takhle to tam šlo jako lavina. Kontaktoval jsem cizince, kteří tam žijí. Tak se to postupně rozběhlo. Jsem tam na volné noze, což je v Japonsku velmi neobvyklé, ale ano, hudbou se uživím,“ říká jihlavský rodák Daniel Forró.