Curleři na vozíčku používají při vrhání dvacetikilogramového kamene speciální tyč. Metaře nemají

V curlingu, tedy sportu, ve kterém hráči na ledové ploše metají kameny na cíl, jsou tak v České republice mezi nejlepšími. A to i přesto, že to pro ně není organizačně jednoduché.

10 fotografií

„Zůstal jsem na vozíku, tak mě kamarád přihlásil do toho handicap klubu, a od tý doby to táhnu už desátý rok,“ vzpomíná na své curlingové začátky dnes sedmdesátiletý Jaroslav Polívka. Jeho spoluhráč Milan Bartůněk zůstal na vozíku po cyklistické nehodě, a i jemu pomohl do sportovního klubu kamarád. „Je velký štěstí mít takový kamarády kolem sebe, který tě nasměrujou. Za mě dobrý,“ říká s úsměvem sportovec, který kromě curlingu zvládá i handbike.

Velkomeziříčští curleři trénují v Praze. Na obyčejném ledu by kámen nejezdil

Curling není v české republice příliš rozšířený sport, a tak je náročné organizovat tréninky. Ke hře je totiž nutný speciálně upravený led. „Dává se na to taková krupička, po vrcholcích tý krupičky ty kameny jezdí. Kdyby to bylo hladký jak na zimním stadionu, tak ten kamen nejezdí,“ vysvětluje vedoucí klubu Jiří Charvát. Taková úprava ledu je náročná. Velkomeziříčští curleři proto jezdí trénovat do curlingové haly v Praze Roztylech.

Handicapovaní curleři nemají metaře, a při hodu se musí vzájemně přidržovat

Pravidla mají handicapovaní stejná, jako zdraví curleři. „Akorát že nemetou,“ říká Jiří Charvát s tím, že vozíčkáři také používají k metání kamene pomůcku zvanou extender. Je to tyč se koncovkou, díky které sportovec zachytí madlo kamene a může kámen posunout. „Pohybem vlevo vpravo se tomu kameni dá správná rotace a intenzita, aby to dojelo, kam má,“ dodává Milan Bartůněk. Do hodu dává curler velkou sílu. Proto je třeba, aby kolega z týmu jistil, aby se nerozjel vozík.