BC …je nádherný bezvládně ležet v teplým spacáku

Výstup na Gasherbrum II.

Je nádherný bezvládně ležet v teplým spacáku, zeslečenej z lezeckýho, koukat na někoho kdo vám vaří, hrabe se holýma rukama ve sněhu nebo ledu a když jediná „povinnost“ je si sednou a vypít nebo snízt co ten druhej udělá. Ovšem má to několik háčků. Jíst vám nechutná, pití do sebe tlačíte taky z povinnosti.

A situace s vařením se otočí hned ráno. Miska si hoví ve spacáku a já vařím, hrabu se rukama ve zmrzlým sněhu a ledu. To vše od pěti hodin. Koukám taky ven, jestli už sestupuje Libor. Někoho vidím, ale jde o dvojici lezců z Itálie, která se vzdala pokusu o vrchol. Potom se objevuje Libor. Má z poždění oproti domluvě ( což je dobře i nám se nechtělo vstávat ), ale žili jsme v obavách že bude ještě hůř, že si nahoře večer neuvaří, nebude pít a bude průser… Zvládl to! V okamžiku kdy přijde, dostane napít, doplňujem zásoby na cestu, balíme a vyrážíme.

Tušíme že nás čeká něco čemu jsme se chtěli vyhnout. Ale to by jsme museli vyrazit v noci, na což jsme neměli morál ani sílu. Peklo ve víhni slunce, boření se v rozbředlým sněhu, propadání do trhlin skrytých pod sněhem a skoky přez trhliny který vidět jsou. ( Začal jsem bejt alergickej na to že když s někým telefonuju a nebo píšu, zmíním se jak tady trpíme vedrem. Většina lidí řene že u nás doma je to taky strašný – což znamená že si na sebe vezme kraťasy, vyrazí na pivo na zahrádku a nebo k vodě…! Zatím co my se s litrem vody ploužíme celej den po propadajících se mostech, okolo padají laviny ze séraků, jazyk se nám lepí na patro, máme spálený obličeje a jsme totálně dehydrovaní! )

Sestup z CII je v pohodě. Odsejpá to, jde o ostrej hřenen kterýmu se říká Rybí hřbet. Část zafixovali Francouzi, část my. Navíc je ještě relativně chladno, pod stěnou jsme ani ne za hodinu. Tam už se ale zeslíkáme ze všeho co jde. Nechávám si jen lehký kalhoty z BlocVentu a nahoře bílí triko Craft s dlouhým rukávem ( pokud si vezmete černý cítíte jak se na vás pálí chlupy ) a samozřejmostí je kšiltovka s šátkem kterej musí krýt krk a co největší část obličeje. Bez brejlí by samozřejmě nevyrazil nikdo. Moje Rudy Project mají to výhodu že jsou i na kolo a na běžky. Ale vždycky mám sebou dvoje. Náhradní do mlhy s oranžovýma sklama. Skla jdou samozřejmě výměnný, ale dvoje bejt musí. V případě ztráty by vás neminula sněžná slepota!

Vrchní část ledovce je relativně dobrá. Trhliny jsou obrovský, viditelný, žádnej problém. V CI balíme další věci, navazujem se na lano a pokračujem. Ve střední části se snažíme zrychlit naše zmordovaný těla. Z GVI až sem do cesta nečekaně padají laviny z trhajících se séraku ( sérak = obrovská masa ledu neomezené velikosti, klidně několika domů ). Na začátku by nás to ani nenapadlo, jednou se tady objevilo několik set kousků ledu a potom to převálcovala lavina o šířce min. 200 metrů!

Následuje úsek, kde se člověk „zotaví“ protože se jen sem tam propadne nohou do skrytý trhliny. Načež se před náma objevuje kaňon kterej jsem pojmenoval „Údolí stínů“. Tady by mohl dělat klidně převozníka Chárón! Terén se za dobu naší přítomnosti změnil natolik, že nevíme co nás čeká příště. Ale tušíme! Trhliny se zvětšily na tolik, že začínají bejt na hranici našeho skokanskýho umu a na jejich dno se raději nedíváme. Lahůdkou je pokud se odrážíte a nebo doskakujete na převis… Přes některý vedou mosty! Nechápu?! Nechápu že ještě pořád drží. Vypadají jako Létající hory na Pandoře! Člověk by tady pomalu uvěřil že Ježíš chodil po vodě. Podobně si připadáme když se naše nohy dotknou na zlomek sekundy těchto mostů a na druhý straně ryjeme držkou ve sněhu a lapáme po dechu. Podařilo se!

Dál jse úsek, kde pod ledovcem skála klesá prudce dolu. Což má za následek že led se láme do změti věží, věžiček a kusů ledu. Chaos. Sem tam se propadne celý náměstí. A tím je potřeba prokličkovat. Dál následuje místo, kde se gasherbrumskej ledovec stýká kolmo s ledovcem na kterým stojí náš tábor. Tady už jsme hodně nízko, stává se celistvější a začínají jím téct potůčky a potoky vody. Tvoří se lagunky a jezera. Sem tam se do nějakýho proboříme a ani vysoký okraje výškový boty Lowa nezabrání aby jsme je neměly plný vody. Tady už jedem z podstaty, nemáme pití ale protože vidíme tábor víme, že doklopítáme. Na konci ledovce nás čeká pomocník kuchaře Husejn s Colou!

Sundáváme mačky a vlečem se okolo stanů cizích expedic k našemu táboru. Kdekoli někdo je, křičí na nás gratulace a nebo přijdou potřást rukou. I náš kuchař Ibrahim nás vyráží obejmout.

Jsme doma!!!

Radek