V Zookontaktu Rebeka se děti svezou na oslících

Zookoutek se přestěhoval z prostor při Nemocnici Třebíč do Pokojovic, ale přestože sem je pro školy a školky cesta delší, jezdí jich sem víc. „Je to zvláštní, ale snad jsme takový zájem neměli o ty naše aktivity, když jsme byli v Třebíči, jako když jsme teď tady. Pokojovice jsou krásné, hodně udělá taky ta okolní příroda,“ zamýšlí se Miloslav Sláma.

Zookontakt Rebeka je nezisková organizace, kterou podporuje Třebíč - zdravé ​město v projektu Rodina a zdraví a dále v rámci ekologie. Tyto peníze pokryjí provoz objektu, ostatní náklady si musí organizace sehnat jinde. Na druhou stranu ale pomáhá i lidem, kteří zde pracují - jednak při každých jízdách dětí pomáhají lidé z dotovaných míst úřadu práce a další jsou studenti střední zdravotnické a střední zemědělské školy, kteří sem chodí na praxi. „Ty zdravotní sestřičky děti drží, s těmi dětmi mluví, cvičí a umí i lépe než my první pomoc, kdyby náhodou byla potřeba. Studenti ze zemědělské a veterinární školy zase znají zvířata. Takže se program dá zabezpečit, protože na ten krátký čas jízd s dětmi je nás potřeba opravdu hodně. Pět vodí, pět drží, asistuje, jedna ze sestřiček se stará o přilby a já dohlížím tak nějak na všechno, kdo co potřebuje,“ vysvětluje s úsměvem Miloslav Sláma.

Zookontakt Rebeka|foto: Dáša Kubíková

Zookontakt Rebeka|foto: Dáša Kubíková

Zookontakt Rebeka|foto: Dáša Kubíková

Děti říkají černobílé koze zebra

Pro mnoho dětí je setkání s hospodářskými zvířaty ve stáji jejich prvním kontaktem a poprvé vidí, jak zblízka vypadá kůň, prase, kachny nebo koza. „       Městské děti znají zvířata spíš ze zoologické zahrady, ale s těmi domácími se moc nepotkávají," říká Miloslav Sláma. Vzpomíná, jak jednou zaslechl, že děti pojmenovaly černobílou kozu zebra. „Tady aspoň uvidí, že kráva není fialová,“ směje se.

Jeho slova potvrzují i slova zástupkyně ředitelky mateřské školy Čtyřlístek Věry Navrátilové: „Kontakt se zvířaty je pro děti přínosný v tom, že ovlivňuje rozvoj jejich osobnosti. Městské děti se mnohdy se zvířaty setkávají až tady, nemají tu možnost jinde. Dětem se to moc líbí, a potom slyšíme nadšené ohlasy, jak vyprávějí rodičům, co tady všechno potkaly. A tady je ta velká výhoda, že si děti můžou na zvířátka i máknout, můžou se na nich povozit, vidí tady jiná zvířátka než v té zoologické zahradě a moc se nám to tady líbí.“

Kromě poznání zvířat dětem pomáhá jízda na oslících i jinak. Když se malé dítě veze na zvířeti, dává mu to sebevědomí a sebejistotu. Zvláště pokud přijede škola, kde je ve třídě jedno nebo více dětí s nějakým postiženým, nárůst jejich sebevědomí je po tomto zážitku také znát. Miloslav Sláma dal při výběru zvířat pro jízdy malých dětí přednost oslíkům před koni z několika důvodů: „Ti oslíci proti koním nejsou lekaví, nejsou jako menší poníci kousaví nebo kopaví, další věc je ta, že děti oslík neodrazuje výškou a nakonec, když nastane problém, tak ten oslík se zastaví a pase se, nevyhazuje ze sedla a nebije kopyty.“

Ve stáji běhají volně selátka

Kromě oslíků si skupinka dětí, která právě nejezdí, prohlíží zbytek stáje. Provází je Miroslava Feherváryová a o každém obyvateli stáje poutavě vypráví. Jeden sameček lamy jménem Ťuvík a dva samečci alpaky jsou zástupci nejexotičtějších zvířat, ale zbytek už je místní - krůty a krocani, kachny, husy i slepice, dvě samice prasete domácího, kolem nichž běhají ve velkém počtu barevná selátka. Vzácností je bílý daněk, kterému právě rostou parůžky: „Toho maminka odvrhla, tak nám ho vychovala naše koza,“ usmívá se Miroslava Feherváryová. Mezi pěti oslíky, kteří děti vozí, je nejznámější Rebeka, ta, která dala koutku název. Už deset let nosí kardiostimulátor, ale vozit děti ji stále baví.